Slovník slovenčiny

Keď som hľadal názov pre doménu tohto blogu, vedel som, prečo by to mal byť Jebal pes. Vtedy som ale nevedel, že slovo "jebať" vo svojich milión tvaroch dokáže vyjadriť milión rôznych činností, emócií, stavov, skutočností, procesov, etc. Aby ste získali prehľad, akým pokladom pre slovenčinu zatracované slovo "jebať" naozaj je, kliknite si na audio prednášku:



K slovu "pes" som nič podobné nenašiel, iba takúto banalitu.

Hudba ako celok

"Nešťastie je totiž relatívnou formou šťastia a čím skôr si to človek uvedomí, tým ľahšie sa mu bude žiť na tomto svete" - povedal Marek Brezovský, ktorý si to svoje šťastie už skúša na onom svete. Tento citát je na booklete CD-čka, kde je prezentovaná jeho komorná hudba. Je to naozaj ťažká hudba, plná zvratov a emócií. A väčšine ľudí sa zrejme bude zdať úplne nepočúvateľná, lebo to nie je tón po tóne tvoriaci v určitom rytme melódiu, ale je to zvuková výpoveď.

To je problém vnímania hudby. Rozdiel medzi bežným poslucháčom a hudobným géniom je hlavne v tom, že bežný človek počúva a vníma hudbu lineárne, v čase, "zľava doprava".

Za to môže okrem iného rozdelenie mozgu na ľavú a pravú hemisféru. Lineárne myslenie znamená, že človek myslí a vníma logicky, v postupnosti po sebe nasledujúcich vnemov. Za to je zodpovedná ľavá hemisféra. Naproti tomu pravá hemisféra môže za to, že svet vnímame v jednom okamihu komplexne, v súvislostiach, pohybujeme sa smerom tam i späť, odbočujeme, na základnú líniu sa vraciame iba kvôli kontinuite.

Ak bežný človek počúva hudbu, tak ju vníma ako tóny, ktoré idú po sebe. Ak počúva hudbu človek obdarený schopnosťou počúvať hudbu ako celok, tak pre neho vôbec nie sú dôležité jednotlivé tóny ako idú po sebe, ale ako súvisia v určitých celkoch, ktoré dokáže mozog obsiahnúť. Teda ako zhluk, ktorý po prehltnutí začnete rozžúvať a skúšať, ako chutí. Čítal som, že veľkí majstri hudby dokázali svoje diela zahrať aj odzadu, bez nôt, zápis do nôt im robil problém, lebo bolo treba zhluk "zlinearizovať". Jednoducho, ich dielo nechápali ako niečo, čo má definovaný začiatok a koniec, ale ich dielo je útvar, celok vo vesmíre emócií.

Ak sa vám teda niektorá skladba (nemyslím tie rádiové pičoviny) nepáči, nemusí to byť tým, že je to nezmysel, a ostatní nemusia uznanlivo pokyvovať hlavami iba preto, aby sa robili múdrymi (i keď to väčšina zrejme robí), ale môže to byť tým, že autor svoje dielo vnímal úplne inak ako vy, a vám ten zážitok ostane navždy skrytý. Ako napríklad mne vnímanie obrazov.

Balerínky

To by ma teda zaujímalo, čo to bol za lofas, čo vymyslel, že baby si majú obúvať tú pridrbanú nevzhľadnú obuv, čo nazývajú balerínky. Fuj! Máločo tak degeneruje ženskú krásu, ako táto módna chujovina. Ešte šťastie, že máme nádej, že ako móda prichádza, tak aj odchádza. Baby, tenisky vám nie sú dosť? Alebo sa musíte opičiť po tom, ako nejaký zakomplexovaný módny buzerant vymyslel, že toto bude hit? Prosím, kým prejde táto módna vlna, nepozerajte do lajfstajlových magazínov a obúvajte sa, ako doteraz. Nám mužom ste sa páčili aj ako nebalerínky...

13 odpovedí

Dnes som išiel ráno autom do práce a bol som úplne nešťastný: prepínal som medzi tými 5 a pol rádiami čo sa dajú v Bratislave chytiť (a počúvať), Lumen nepočítam, ale aké pičoviny tam hrali, tak to ma doháňalo k zúfalstvu. A keď som počul tú mega, ale fakt megapičovinu "Čííííííím to jeééééé, číííííííííím to jeéééééééé....", spomenul som si na článok na Station.sk, tak vám ho prinášam, ak o ňom neviete. Presne vyjadruje to, čo som cítil v aute, až kým som do MP3 rádia nešľahol Groove Armada....

(Zdroj je toto .)

13 odpovedí pre Igora Timka

Málokedy je volanie také naliehavé, také vytrvalé, také neúprosné, také neprehliadnuteľné a také úpenlivé, ako keď vychádza z hrdla talentovaného básnika, skutočného génia svojich čias. Keď skvelý duch prahne po odpovediach, je to ako keď sa šíp z pravej švédskej ocele prevŕtava brnením otupenosti nás priemerných, ako milióny spermií neomylne smerujúcich k obdarenému vajíčku zjavenej Pravdy. V momente, keď som sa začal nádejať, že srdce poetovo našlo svoj pokoj a jeho myseľ sa prestala zhrýzať túžbou po poznaní, začul som to volanie opäť. Z rádia vo výťahu, v situácii celkom banálnej, ma oslovil ten hlas, zvonivý a mohutný, tak ako mnohokrát predtým. Vedel som, že tentoraz nemôžem ustúpiť, že toto volanie po Pravde, tak jasne formulované do jednoduchých a zdanlivo triviálnych otázok, musí byť konečne vyslyšané. Musia prísť odpovede a ja som sa rozhodol, tak ako som sa rozhodnúť mal. Tu teda, milý Igor Timko, pokúsil som sa, najlepšie, ako som vedel, odpovedať aspoň na tie najdôležitejšie z otázok, ktoré si dokázal vtesnať do úžasných troch minút nefalšovaného košického popu.

Čím to je, že rieka do mora sa vlieva?
Som rád, Igor, že začínaš ľahšími otázkami. Myslím, že aj sám by si na to prišiel, veď ak ste aj na konzervatóriu fyzike veľa nedali, v Zlatej bráne hádam bola nejaká pesnička s touto tematikou.
Môže za to gravitácia a vďaka nej si rieky obľúbili tiecť dole kopcom. I keď sa ti z pohľadu ponad Latoricu môže stať, že ide po rovine, v skutočnosti je to dole kopcom. A keď už idú rieky dole a dole, tak dôjdu až k tomu, čo je najnižšie: k moru. Ak by si však pred nejakým morom vykopal dosť veľkú priekopu, čo by sa ti pri mobilizácii všetkých tvojich fanúšikov mohlo podariť, rieka by nestiekla do mora, ale rovno do tej priekopy.

Čím to je, že ten, čo nevie spievať, spieva?
To už je ťažšia otázka. Odpovedí je toľko, čo zrelých klasov na pšeničnom poli – a všetky môžu byť správne. Nepatrí sa však byť taký krutý k spevákom len preto, že nevedia spievať. Ako by za to niekto mohol, že nemôže spievať.
Prejav svoju zhovievavosť a buď v tomto žiarivým vzorom svojim fanúšikom. Aj oveľa horšie veci sa predsa dejú vo svete. Sú trebárs kapely, čo hrajú a vydávajú albumy, a pritom znejú ako nepodarené odvary svojich socialistických vzorov spred dvadsiatich rokov. No veril by si tomu?

Čím to je, že mladí netúžia byť múdri?
Igor, skromnosť, ktorá z teba hovorí, je... ach, až priveľká. Veď ty sám najlepšie vieš, koľko albumov No Name sa predalo a predáva. A sú to mladí ľudia, čo si ich kupujú. Čo už môže byť lepším dôkazom ich neskrotnej žiadze po múdrosti, ak nie strohý empirický fakt, že sa chcú za zvukov dušu povznášajúcich harmónií učiť od tých najdokonalejších? Nie, nie, určite nemôžeš túto otázku myslieť vážne.

Čím to je, že ženy ukryté sú v púdri?
Teda majstre, hlboko sa skláňam pred touto metaforou. Myslím, že od čias „skoč do kabáta“ som na lepšiu v slovenskej hudbe nenarazil, je však pravda, že ešte stále nemám napočúvané albumy Desmodu. Ale k veci. Ženy sa maľujú, aby boli pekné. Pekné chcú byť, aby sa páčili. Zvláštnosť života ťažko vyjadriteľná slovami je však v tom, že sa chcú páčiť nie ostatným, ale predovšetkým samy sebe. Problém nastáva, ak im ich obľúbený chlap povie, že sa mu nepáčia. Vtedy sú z toho nešťastné, a to napriek očividnému faktu, že samy sebe sa celkom páčia. Osobne tomu pramálo rozumiem, nuž ale nie ja, lež ty si tu básnik života a muž zo snov obyvateliek dievčenských internátnych škôl a nápravnovýchovných zariadení.

Čím to je, že Mesiac so Slnkom sa strieda?
V skutočnosti sa, milý Igor, striedajú akurát tak futbalisti, hokejisti a ponožky medzi sebou, aj to len v prípade núdze, keď práčka nefunguje viac ako tri týždne.
Mesiac so Slnkom sa nestriedajú. Slnko sa nehýbe vôbec a Mesiac okolo neho obieha zároveň s tým, ako obieha okolo Zeme. Že sa striedajú, sa ti zdá len preto, že raz je s tebou Zem otočená k jednému a raz k druhému. Ale ak sa počas koncertu budeš chvíľu pozerať na gitaristu a potom chvíľu na bubeníka, tiež to neznamená, že by sa striedali. I keď teoreticky by sa mohli a nikto by si to nevšimol.

Čím to je, že na Zemi blahobyt a bieda?
Je to tým, že bohatstvo do svojich rúk chamtivo kumuluje úzka vrstva boháčov vlastniaca výrobné prostriedky a vykorisťujúca široké masy bezmocných chudobných pracujúcich. Tento systém spôsobuje, že bohatí vykorisťovatelia majú veľa peňazí a chudobní pracujúci majú akurát tak veľa detí. Ber to však z tej lepšej stránky. Bohatí vykorisťovatelia si tvoje albumy kupujú a tá zasraná bedač proletárska si ich nelegálne napaľuje.

Čím to je, že leto nenávidí jeseň?
Priznávam, drahý môj, že vôbec netuším, kam týmto mieriš. Počas svojej takmer 29-ročnej praxe som nespozoroval ani jeden prípad otvorenej nenávisti medzi oboma ročnými obdobiami. Je možné, že leto nenávidí jeseň len veľmi skryto, ale, žiaľ, toto neviem potvrdiť ani vyvrátiť. Si si istý, že si sa nechcel spýtať niečo iné, čo by sa ti rýmovalo s ďalšou vetou? Napríklad: „Čím to je, že v lete chytím pleseň?“

Čím to je, že kritik nenapíše pieseň?
Tiež zaujímavá otázka! Viem, nie je to slušné, ale dovoľ mi odpovedať protiotázkou: Čím to je, že obrábač kovov nespraví poriadne resekciu slepého čreva? A ver tomu, že keď tomu obrábačovi po resekcii zabudnú v bruchu nožnice a sadu tampónov, bezpečne to spozná. I keď je pravda, že sám by si tú operáciu aj tak nespravil lepšie.

Čím to je, že dym z cigarety stúpa?
Ďalšia fyzikálna otázka – zdá sa, že knižka Ako funguje svet by pre teba nemusela byť až takým zlým darčekom.
Dym z cigarety stúpa, pretože je teplejší ako okolitý vzduch a teplý vzduch sa vždy derie nahor. Ak si to chceš odskúšať v praxi, sprav stojku a prdni si – podľa všetkého by si to nemal vôbec cítiť.

Čím to je, že husle rozozvučia iba sláky?
Niet nad praktické príklady. Igor, vezmi do pravej ruky husle, prípadne popros niektorého z desiatok bratov, aby ti ich na chvíľu podržal. Uisti sa, že pri sebe ani ty, ani žiadny z bratov nemáte žiadny slák a potom do strún huslí jemne ďobni ľubovoľným z prstov. Rozozneli sa, však? A rovnako by zneli, keby si ich hodil o zem, alebo sa nimi nechal od bratov ovaliť po hlave. Niektoré veci treba proste len skúsiť.

Čím to je, že lietať nedokážu ľudia, ale vtáky?
Krídla umožňujúce vztlak, duté kosti redukujúce hmotnosť, aerodynamicky tvarované telo šetriace energiu a odvaha hodiť sa z kandelábra kombinovaná s pevnou vierou vo vlastné schopnosti účinne použiť aspoň niektoré z vyššie uvedených vrodených predispozícií na lietanie. To je tá lúčavka kráľovská zaručene rozpúšťajúca tvrdé jadro problému prirodzenej aviatiky.

Čím to je, že maliar uznania sa dočká, až keď zavrie svoje oči?
Ľahká odpoveď! Preto, lebo vo výtvarnom umení rovnako ako v hudbe platí, že skutočným umelcom všetko uznanie počas života vyžerú všelijakí povrchní prízemní čarbali a kvákali produkujúci kolotočárske melódie a gýčové obrazy pre osprostené masy. Príklady, keď si ľudia obľúbia niečo hodnotné, sú veľmi zriedkavé. Osobne si myslím, že okrem tvojej hudby a Rapošových filmov na Slovensku nič také ani neexistuje. Ale to je len môj veľmi subjektívny názor, rozhodne by som sa nechcel dotknúť fanúšikov IMT Smile, Elánu a Ibrahima Maigu.

Prečo sú veci tak, jak sú?
Ach, Igor, musím uznať, že aj keby tvoja pieseň obsahovala len túto jedinú otázku, bola by hodná nekonečnej priazne. Áno, teraz si hlboko načrel. Filozofické hlavy hľadajú odpoveď na rovnakú otázku tisícky rokov, píšu elaboráty, míňajú granty, utiekajú sa do samoty uprostred lesov, a ty dokážeš rovnaký problém s dych vyrážajúcou jasnosťou predostrieť priamo z rádia, tak aby aj cnostná trinásťročná panna objímaná mohutnými pažami svojej životnej lásky uprostred diskotékového parketu Domu kultúry vo Svidníku pocítila obrovskú ťarchu týchto slov. Ale aby som sa ti okrem bezbrehého pochlebovania pokúsil aj odpovedať.
Veci sú také, ako sú, pretože tak, ako sú, spĺňajú dva podstatné princípy. Prvým je princíp neprotirečenia. V súčasnej konfigurácii všehomíru si v ňom nič neprotirečí, lebo keby si protirečilo, nemohlo by to fungovať ani tak, ako to funguje. A druhým je princíp dostatočného dôvodu. To znamená, že existuje nejaký pádny dôvod, prečo veci sú práve tak, ako sú, a nie nejako inak. Keby tento princíp nebol dodržaný, boli by veci nie tak, ako sú, ale inak. Dôvodom môže byť to, že potom by si musel spievať „A prečo veci nie sú, jak sú, ale inak sú?“, čo by si jednak v koncertnom vytržení nemusel ustáť s dychom a jednak by to zbytočne naťahovalo celú pieseň a netrpezliví rádioví moderátori by ti do nej skákali výzvami na telefonický kontakt s poslucháčmi.

A to je všetko! Dalo to veľa práce, ale som presvedčený, že nebola márna. Teraz, keď už poznáš odpovede na všetky tvoje otázky, snáď už nebudeš cítiť nutkavú potrebu sa ich neustále pýtať a rovnako to pochopia aj spriaznení rádioví dramaturgovia. Že si to ty, nemusíš mi ďakovať, bohato postačí, že ak najbližšie nebudeš niečo vedieť, spýtaš sa priamo, trebárs mailom, alebo telefonicky, alebo faxom, alebo potrubnou poštou, alebo prídeš osobne, ale v žiadnom prípade o tom nenapíšeš ďalšiu pesničku.

S úctou tvoj

Egon

PS: Poznámka Jebalpsa: je možné, že toto vyšlo skoro pred dvoma rokmi? A stále sa nájde kokotské rádio, čo toto hrá?

PS1: Ďakujem Egonovi Alterovi (čo je inak Rado Ondřejíček, aby sa nezabudlo) za tento článok. Pomohol mi prežiť cestu autom, aby som rozdrbal rádio.

Sním, či bdím?

Toto je v Bratislave, v 21. storočí. Žiadna fotomontáž, realita života...

Stále tie dni

Strašne túžim zohnať svoju maturitnú prácu zo slovenčiny, "práca" - to je ten sloh čo bolo treba napísať, je to inak divné, že hlavná skúška v gymnáziu je z toho, či máš v sebe spisovateľský talent, ešte šťastie, že nebolo treba kresliť alebo spievať, nezmaturoval by som, to musel vymyslieť riadny chuj, nuž, ale dobre pre mňa, lebo písmenkovanie pre mňa nie je v zásade záťaž. O to mi ide, chcel by som si to prečítať, lebo by som rád videl, že či som sa niekde posunul alebo som bol plný depresie a zla už za detstva (nuž detstva, 18 je detstvo, nie?). Viem, že som bol strašne pyšný na to, čo som spísal, mal som v hlave koncept, akurát som musel doplniť vhodnú tému z tých, čo vyhlásli v rádiu, koncept bol o živote a neživote, o tom, že vôbec nie je jasné, o čo vlastne ide a keby sa dal k tomu pridať zvuk, bol by tam background z Vargovej platne "Stále tie dni"... Tá téma, žiaľ, nakoniec sadla iba k nadpisu "Úloha mladých ľudí pri budovaní socializmu...", niečo v zmysle perestrojky, takže vznikla z toho asi taká mierne absurdná zlátanina, ale to, čo si pamätám celkom presne bolo, že sa to oprelo o text, ktorý bol práve na tej Vargovej platni - a povedal ho Američan Eugene Rostow, ktorého azda akceptovala aj naša rozvinutá socialistická spoločnosť - "Žijeme v predvojnovom, a nie povojnovom čase". A naozaj sa okolo toho dalo napísať niečo ako to, že si na to musíme zvyknúť, lebo lepšie nebude. Málokto je ochotný pripustiť, že existuje zlo, ktoré je vo väčšine, a každý je rád, keď sa zlo stane niekomu inému, lebo si povie, kurva, teraz som mal šťastie, nie ako ten kretén, čo mu odtrhlo nohu. Ale keď otvoríme papuľu, povieme, ako je nám to ľúto. Hovno. Pozeráme tie grcy na JOJke o pol ôsmej a spokojne ideme spať, lebo dnes si to zlízli iní chuji, nie my. A o to ide. Pudy nám hovoria, že máme prežiť. Každý deň sa presviedčame o tom, že niekto sa má horšie od nás a to nás drží nad vodou. Posielame si brutálne videá z nehôd, pozeráme do očí trpiacim a myslíme si: "Kurva, o chlp a mohol som to byť ja!". Najprv som myslel, že sem zalinkujem jednu z najstrašnejších scénok, aké mi kedy mailom prišli, ako trpia chudáci po nehode niekde v paži v Rusku pri meste Kaduj, o ktorom ste nikdy nepočuli a počuť už asi nebudete a 8 ich tam zomrelo, ale nikto im nepomáha, hlavne, že budú dobré zábery. Ale hovorím si, som až taký idiot, aby som musel svoju pravdu takto demonštrovať? Tak si to vygúglujte sami.

Ale no tak!

Na internete sa dá nájsť všeličo. Vieme. Ale aj mňa toto dosť prekvapilo a vyvolalo u mňa rozpačitú reakciu:




Chlapi, toto si niekto oblečie?

(zdroj: http://www.archipelago.sk/web_files/Page515.htm)

Ešte k hriechom

Nedávno som sa pobavil na nových smrteľných hriechoch (konkrétne TU).

Chytil som sa do slučky dezinformácií a dezinterpretácií novinárov. Viac svetla do celej veci vnáša článok v 15. čísle časopisu Euro. Článok je TU, a jeho kópia je tu ďalej:

Nové balení pro staré smrtelné hříchy?
Jsme jen správci toho, co máme, nikoli skutečnými vlastníky

Monsignor Gianfranco Girotti, regent biskup Apoštolské penitencierie, poskytl 9. března 2008 rozhovor deníku L’Osservatore Romano. V reakci na něj proběhla v tisku spekulace o tom, že katolická církev zavádí kromě starých smrtelných hříchů - pýchy, lakomství, závisti, hněvu, smilstva, obžerství a lenosti - „nové“.
Na poradě Apoštolské penitencierie bylo řečeno, že se má ve svátosti smíření hledět i na hříchy, ke kterým otevírají cestu nové možnosti vývoje vědy a společnosti, jako jsou potraty, genetická manipulace, přispívání k sociální nerovnosti, přispívání k chudobě jiných, život v nadměrném bohatství, znečišťování životního prostředí, obchodování s drogami a jejich užívání.
Nejsou to „nové smrtelné hříchy“, ale nové formy sociálního hříchu, kterých si je třeba všímat a vychovávat svědomí společnosti k citlivosti vůči nedotknutelnosti lidského života a jeho integrity, sociálnímu soucítění a šetrnosti k přírodě.
Týdeník EURO se v této souvislosti jako jediný v ČR rozhodl publikovat větší část rozhovoru s regentem biskupem Gianfrankem Girottim a požádal o vyjádření několik kvalifikovaných osob s důrazem na nadměrné hromadění bohatství: Jiřího Zajíce, redaktora Páté sněmovní komise plenárního sněmu katolické církve pro život laiků, Jakuba S. Trojana, profesora na Evangelické teologické fakultě, a rabína Daniela Mayera. V této konkrétní záležitosti oslovil i manažery.

Když 9. března biskup regent Gianfranco Girotti v rozhovoru pro L’Osservatore Romano vyjádřil přesvědčení, že se katolická církev musí zodpovědně zabývat i hříchy, ke kterým otevírají cestu nové možnosti vývoje vědy a společnosti, určitě netušil, jak rychle bude vládci veřejného mínění uznán za autora vyhlášení nových sedmi „smrtelných hříchů“. V Česku ČTK vytroubila do světa už den na to, že Vatikán sestavil nový seznam smrtelných hříchů. A jak je běžné, kdekdo to od ní opsal - často s vlastním „vylepšením“.
Lze předpokládat, že běžný čtenář týdeníku EURO si už hlavní informace zjistil, a proto je možné opustit sféru novinářské náboženské negramotnosti, která ve spojitosti s touhou po atraktivitě plodí výše uvedené „smrtelné mediální hříchy“, a využít získané pozornosti k poukázání na záležitosti, jež jsou opravdu důležité. A většinou zůstávají zcela mimo mediální pozornost.

Vymýšlení hříchů?
Mnozí lidé si určitě myslí a někdy to tak i vypadá, že si církev vymýšlí hříchy. Debata o antikoncepci, kde z pozice současné katolické morální nauky je přijatelná jen symptotermální - metoda založená na pozorování bazální teploty a konzistence poševního hlenu ženy v průběhu menstruačního cyklu (a ještě by se o ní nemělo mluvit jako o antikoncepci), by takovým příkladem jistě být mohla. Ale v zásadě (dokonce i v případě antikoncepce) jde přece jen o značné zkreslení toho, oč ze strany katolické církve jde.
Katolická církev uznává dva základní prameny pro posuzování mravního jednání. Ve shodě se všemi ostatními křesťany je to bible. A v ní například Boží ubezpečení, že člověk je Božím obrazem (Genesis 1,26) a zdrojem významné části konfliktů, které dnes jsou mezi západní společností a církví (nejen katolickou) - například ohledně ochrany života v jakékoli fázi, genových manipulací s embryi či odporu vůči zneužívání drog. Druhým pramenem morálního hodnocení je pro katolickou církev „přirozený zákon“. Ten má sice také určitou principiální oporu v bibli, neboť ze stvořenosti světa Bohem vyplývá, že autor nám také prostřednictvím svého stvoření poskytuje určitý „návod k použití“ světa i nás samých, ale je tu už nepřehlédnutelný problém, který kupříkladu protestantské (ale většinou i pravoslavné) církve vede k odmítnutí. Konkrétní podobu onoho „návodu k použití“ - tedy „přirozeného zákona“ - člověk poznává i na základě svého „přirozeného“, dnes bychom řekli vědeckého zkoumání světa. V době, kdy Aristotelés vymyslel tuto koncepci založení morálky (chyběl mu však zdroj ve zjevení), sotva ho napadlo, že jednou přijde doba, kdy nebude prakticky žádné vědecké tvrzení, jež by bylo všeobecně přijímáno aspoň všemi, kteří jsou v dané vědě pokládáni za odborníky.

Propojený systém
Katolickou církev vede tato snaha reflektovat vývoj vědeckého poznání (pravda - někdy se zpožděním) a promítnout jej do svého hodnocení mravního jednání k tomu, že se konkrétní podoba její morální nauky vyvíjí. Principy přitom zůstávají stejné. Z hlediska konkrétního člověka je poslední závaznou normou pro mravní rozhodování jeho svědomí (i tehdy, když se mýlí). Povinností každého člověka je však toto své svědomí vychovávat k citlivosti a schopnosti stále přesnějšího rozlišování. Hřích je ve své podstatě odmítnutím Božího přátelství a zpravidla i útokem na lidské společenství, protože jednání každého tvora nadaného svobodou se promítá do celku stvoření.
Konkrétněji je třeba se dále na tento problém podívat v konfrontaci se třemi oblastmi, které jsou zmiňovány v rozhovoru biskupa regenta Girottiho - přispívání k růstu sociální nerovnosti, působení chudoby jiných a život v nadměrném bohatství. Tvoří totiž velice propojený systém.

Nářek utištěných
I ti, kteří toho mnoho z bible neznají, nejspíše někde zaslechli Ježíšovo varování, že „snáze projde velbloud uchem jehly, než vejde boháč do Božího království“ (Matouš 19,24 a paralely). I mnozí křesťané jsou však překvapení tím, jak pregnantně vyjádřil základy „sociální nauky církve“ už 550 let před Ježíšem Izajáš: „Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí... Zdalipak půst, který si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? ... Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.“ (Izajáš 58,3-10)
Základní směrnice pro hodnocení toho, jak se člověk má zachovat v situaci bohatství a chudoby, je tedy velice jasná. Teď jde o to, jak ji církev dokázala vztáhnout sama na sebe a jak jí rozumí právě ve vztahu k aktuálním úkolům dneška.

Káže vodu - a pije víno?
Zhruba by se dalo říct, že většina lidí v Česku si myslí: Komunisté v kde čem lhali, ale ve třech věcech měli určitě pravdu - v tom, jak hodnotili šlechtu, Němce (zejména sudetské) a církev (myšleno katolickou). Dobře to vystihuje vstupní příspěvek do debaty pod článkem o „nových smrtelných hříších“ v internetové verzi časopisu Týden: „Pokud se hovoří o nehorázném hromadění majetku, pak by právě katolická církev měla zalézt do kouta a raději mlčet.“ Není třeba být přitom obhájcem katolické církve, ale jen střízlivě ekonomicky uvažovat, aby člověk věděl celkem spolehlivě, že dnes tahle církev rozhodně k těm skutečně bohatým institucím nepatří.
V době, kdy zdrojem bohatství bylo především obdělávání půdy, skutečně patřily církve k významným ekonomickým „hráčům“. Ale dnes, kdy bohatství je generováno úplně z jiných aktivit - především z prodeje zbraní, drog, finančních spekulací, zábavního průmyslu či rozvoje náročných informačních technologií -, je přece jasné, že církve jsou ekonomickými outsidery. Ostatně kdo se jen trochu o věc solidně zajímá, ví, že rozpočet Vatikánu byl desítky let schodkový (teprve poslední dva roky je tomu jinak), že jeho roční hospodaření ve výši příjmů i výdajů je kolem 230 milionů eur a že rozhodujícími zdroji pro něj jsou sbírky v USA, Německu a Itálii. O ekonomické síle místních církví si také mohli zájemci udělat dobrou představu na základě toho, že i relativně bohaté diecéze v USA dokázaly přivést k bankrotu pokuty v řádu několika málo miliard korun. Ta naše hospodaří ročně s částkou 1,75 miliardy korun, z čehož zhruba polovinu získává vlastním přičiněním, přičemž naprosto rozhodující díl tvoří sbírky a dary.

Univerzální určení statků
V Kompendiu sociální nauky církve, článku 328, se píše: „Statky, i když jsou vlastněny oprávněně, si stále podržují univerzální určení. Je nemorální každá forma nepatřičného hromadění statků, které je v otevřeném protikladu k jejich univerzálnímu určení, jež Hospodin dal všem statkům.“ V této větě je velmi stručně a přitom přesně shrnuto, proč je život v nadměrném bohatství nepřípustný a velmi těsně svázaný s prohlubováním propasti mezi chudými a bohatými. Všichni jsme jen správci toho, co máme, nikoli skutečnými vlastníky. Bohatství zavazuje ke službě - jinak je zpronevěrou. Je na církvi, zda toto její poselství bude znít v novém století věrohodněji než v uplynulých. Zatím má rozhodně šanci.


Rozhovor
Biskup regent Gianfranco Girotti
Nové formy sociálního hříchu

Genové manipulace; znečišťování životního prostředí; nerovnoměrné rozdělování bohatství; neudržitelná sociální nespravedlnost - to jsou nové formy hříchu, které se objevily na obzoru lidstva téměř jako důsledek nezadržitelného procesu globalizace. Jsou to také nové výzvy pro dikasterium Apoštolské penitencierie, která se snaží znovu zdůraznit svou roli v době, kdy samotné vnímání hříchu je na ústupu. Monsignor Gianfranco Girotti, biskup regent Apoštolské penitencierie, o tom mluví v rozhovoru, který udělil deníku L’Osservatore Romano v předvečer ukončení semináře pro zpovědníky a publikovaný 9. března.

L’OSSERVATORE ROMANO: Apoštolská penitencierie je nejen pro veřejnost, ale i pro značnou část věřících velice tajuplný úřad.
GIROTTI: Vaše tvrzení je bohužel oprávněné. I když je v současné době penitencierie nejstarším úřadem Římské kurie - po zrušení datarie v roce 1967 a kancléřství v roce 1973 -, dokonce část duchovních o ní ví jen málo. Důvody je třeba hledat ve skutečnosti, že její aktivity nejsou natolik viditelné jako činnost spjatá s úkoly jiných dikasterií. Apoštolská penitencierie je totiž mezi dikasterii Římské kurie ta, která vykonává - a to výhradně - duchovní činnost, jež nejvíce souzní se základním posláním církve. Činnost spočívající v hlavním poslání církve, jímž je salus animarum, tedy spása duší. Penitenciarie je univerzální a výlučný orgán papeže zabývající se takzvaným vnitřním oborem (forum internum). Do této oblasti patří nejen hříchy a církevní tresty (cenzury a iregularity), ale i obecně řečeno situace skryté, neveřejné, jako jsou dispense, sanace, konvalidace neplatných úkonů, pocházející ze skrytých, neveřejných okolností. Mimo to toto dikasterium zkoumá a řeší případy spadající do oblasti svědomí, které jí jsou předloženy. Také řeší pochybnosti v záležitostech morálky nebo práva, pocházející ze skrytých, neveřejných okolnosti, popřípadě i konkrétní individuální případy.

L’OSSERVATORE ROMANO: Pozornost věnovaná hříchu vychází z vnímavosti k potřebám moderní společnosti, nebo se spíše vztahuje k minulosti?
GIROTTI: Ta souvislost s minulostí je, že hřích vždycky znamená porušení svazku s Bohem a s bratry a má sociální dopad. Měl-li hřích včera spíše individuální rozměr, dnes kromě něj má i sociální, a to hlavně kvůli fenoménu globalizace. Ve skutečnosti se dnes na hřích upírá větší pozornost než včera právě pro jeho širší a ničivější vliv.

L’OSSERVATORE ROMANO: Penitencierie je tedy stále ještě prospěšná?
GIROTTI: Nepochybně. Myslím, že v době, pro kterou jsou charakteristické obraz a reklama a v níž se všechno stává veřejným, dikasterium jako Apoštolská penitencierie, zaměřující se na vnitřní svět v jeho křehčí a méně viditelné podobě, je v tom členitém obrazu života církve velice cenným nástrojem.

L’OSSERVATORE ROMANO: Shovívavost církve a křesťanské odpuštění lidé někdy nechápou. Proč tomu tak dle vás je?
GIROTTI: Dnes se zdá, že pokání je chápáno jako otevření se sebe sama druhému při řešení problémů, které vzbuzují pozornost v sociálním okruhu, v němž člověk žije a jenž nabízí vlastní způsob očištění a podpory tomu, kdo se ocitl v nesnázích. Pokání tedy dnes působí převážně jako sociální prvek, neboť v současné době se sociální vztahy oslabily a zkomplikovaly z důvodů globalizace.

L’OSSERVATORE ROMANO: Jaké jsou podle vás nové hříchy?
GIROTTI: Hříšné postoje, vztahující se k individuálním a sociálním právům, dnes zaznamenáváme v různých oblastech. Především ve sféře bioetiky, kde je třeba poukázat na některá porušování základních práv lidské přirozenosti, k nimž dochází při experimentech s geny, jejichž výsledky lze jen těžko dohlédnout a mít je pod kontrolou. Jinou čistě sociální sféru představují drogy, které oslabují psychiku a zatemňují inteligenci a mnoho mladých lidí vytěsňují z církevního okruhu. A dále: sféra sociální a ekonomické nerovnosti. V ní ti nejchudší zůstávají stále těmi nejchudšími a bohatí těmi nejbohatšími, což živí neudržitelnou sociální nespravedlnost. Dále je dnes předmětem velkého zájmu oblast ekologie.

L’OSSERVATORE ROMANO: Pokud jde o vinu a trest, nevzbuzuje časté zdůrazňování odpustků magické pojetí této skutečnosti?
GIROTTI: Abychom neupadli do nějaké nebezpečné a falešné vize, mám za to, že je absolutně nutné znát a chápat správnou nauku, pokud jde o udělování odpustků, pojímanou církví jako významný projev Božího milosrdenství. Prostřednictvím odpustků Bůh vychází vstříc svým dětem, aby jim pomohl odčinit tresty, jež si vysloužily svými hříchy, „ale také a zejména, aby je pohnul k větší horlivosti v lásce“. Církev na prvním místě chce spíše vychovávat než opakovat formule či praktiky, a to v duchu modlitby a pokání a cvičení se v teologálních ctnostech. Reforma služebníka Božího papeže Pavla VI., uvedená v život Apoštolskou konstitucí Indulgentarium doctrina z 1. ledna 1967, do jisté míry odstraňuje všechno, co by mohlo věřící vést k magickému pojetí odpustků. Tato nauka jasně vykládá teologické předpoklady odpustků, mluví o solidaritě, existující mezi lidmi v Adamovi a v Kristu, o společenství svatých, o duchovním pokladu církve, spočívajícím v odčiňování a zásluhách Krista, blahoslavené Panny Marie a svatých. To je význam odpustků, které se dávají věřícím k dispozici. Odpustky totiž - a to budiž zdůrazněno - nemohou být získány bez upřímného obrácení a bez spojení s Bohem a také bez splnění předepsaných skutků.

L’OSSERVATORE ROMANO: Panuje mínění, že pokud jde o potraty, církev nebere v úvahu těžkou situaci žen.
GIROTTI: Mám za to, že takové mínění patrně vůbec nepřihlíží k tomu, že církev naopak neustále zaujímá aktivní postoj při ochraně a hájení důstojnosti a práv žen. Katolické organizace a církevní hnutí se ve skutečnosti s odvahou a moudrostí nasazují a rozvíjejí mnoho duchovních iniciativ, aby bránily ženy před neblahými vlivy současného kulturního a sociálního ovzduší. Pomáhají svobodným matkám, ujímají se výchovy jejich dětí lehkomyslně přivedených na svět, a dokonce usnadňují jejich adopci.


Pojmy

• Apoštolská penitencierie - jeden ze tří tribunálů - soudů - Římské kurie, který má pravomoc pro takzvaný vnitřní obor, a to jak svátostný, tak nesvátostný, a také pro všechno, co se týká udělování a užívání odpustků.


• Biskup regent - zástupce kardinála hlavního penitenciáře, šéfa apoštolské penitencierie.


• Kancléřství - zpočátku plnila funkci generálního sekretariátu papeže, jejich úkolem byla především archivace papežských aktů. Později byla také pověřena rozesíláním apoštolských listů a bul, jimiž se udělovala obročí, zřizovali provincie, diecéze, kapituly a také výkonem jiných církevních úkonů velké důležitosti.


• Cenzura - takzvaný nápravný trest, jehož účelem je náprava viníka.


• Datarie - původně úřad, jehož úkolem bylo psaní apoštolských listů, bul a tak dále. Později vykonávala také funkce vztahující se k udělování církevních obročí (beneficií).


• Dikasterium - orgán Římské kurie, v jehož čele je kardinál. Jednotlivá dikasteria mají v kompetenci určitou oblast života církve. Jejich úkolem je pomáhat papeži v řízení církve. Jsou to tyto orgány: Státní sekretariát, kongregace, tribunály (soudy), rady a úřady.


• Dispens - osvobození od povinnosti dodržovat nějaký církevní zákon udělená právoplatným představeným.


• Iregularita - překážka, která brání v přijetí svěcení (jáhenského, kněžského či biskupského) nebo ve výkonu moci z tohoto svěcení.


• Konvalidace - zplatnění neplatného úkonu, opakováním té části úkonu, která byla příčinou neplatnosti.


• Sanace - zplatnění neplatného úkonu administrativním aktem příslušné církevní autority, pokud ovšem nebyl neplatný z důvodu chybějícího souhlasu toho, který jej konal.


• Vnitřní obor (forum internum) - patří sem všechno, co se stane v soukromí svědomí a má bezprostřední vztah k Bohu, a také všechny neveřejné činy, pokud takovými zůstanou.

Sedm smrtelných hříchů
Pýcha
Lakomství
Závist
Hněv
Smilstvo
Obžerství
Lenost

Sedm nových forem sociálního hříchu
Potraty
Genetická manipulace
Přispívání k sociální nerovnosti
Přispívání k chudobě jiných
Život v nadměrném bohatství
Znečišťování životního prostředí
Obchodování s drogami a jejich užívání

Jiří Zajíc redaktor Páté sněmovní komise plenárního sněmu katolické církve pro život laiků