Literatúra

Aby sme nezabudli, v rámci všeobecného boja proti kokotom okolo je potrebné poznať svojho nepriateľa. V tejto súvislosti pripomínam povinnú literatúru:

Definície

To, že svet vyzerá tak, ako vyzerá je spôsobené aj tým, že všade okolo sa pohybuje príliš veľa kokotov. Aby sme ich vedeli rozpoznať a aby sme si mohli dať na nich pozor, potrebujeme definovať, že kto vlastne sú. Tvorcovia svojskej necyjkopedie to urobili za nás:

http://necyklopedia.wikia.com/wiki/Kokot

Ďakujeme!

Aby sme nezabudli, že kde sa môžu vyskytovať, existujú mapy.



Ale, žiaľ, oni sú všade...

Diskriminácia je naše právo?

Píše borec vo svojom blogu, že áno....
Tu:

http://slechta.blog.idnes.cz/c/11618/Diskriminovat-je-nase-nezpochybnitelne-pravo.html

Keby to náhodou zmizlo, lebo nikdy nevieš, akí bojovníci sa nájdu, tak píse presne toto:

Země Evropské unie jsou tlačeny k tomu, aby přijaly zvláštní zákonnou směrnici „umožňující důkladné postihování diskriminace“. Na všechny členské státy je však vyvíjen v této otázce silná nátlak a v opačném případě jim hrozí sankce. Otázkou tedy bohužel vůbec nemusí být, zda „antidiskriminační zákon“ přijmout, či nikoli, ale to, jak a v jaké podobě jej schválit, aby jeho dopad na svobodný život a rozvoj společnosti byl co nejmenší. Veškeré „antidiskriminační“ a „rovnost zajišťující“ směrnice a zákony jsou přes svou populistickou líbivost jen vrcholem egalitářské vášně konstruovat lidskou společnost podle apriorních představ.

Celá antidiskriminační legislativa je založena na velmi podivné směsi zákazů a příkazů, které mnohdy ani nedávají přesný smysl a jsou tak snadno zneužitelné. V nejednom z případů jde ale o potírání principů volného trhu, svobody rozhodování a vůbec lidské svobody obecně.

Položíme-li si otázku, co to „diskriminace“ skutečně je a zamyslíme-li se nad principy fungování svobodné společnosti, uvidíme, že antidiskriminační směrnice nejsou žádným nástrojem k „ochranně slabších“, nýbrž velice nebezpečnými produkty egalitarismu, přesněji řečeno tzv. post-demokracie, které ve své podstatě směřují k negování základních principů osobní i veřejné svobody.

Obhájci antidiskriminační politiky předpokládají, že lidé mají na určité věci (práci, vzdělání, bydlení) právo, a v tomto právu jsou si všichni rovni. To je naprosto převrácený pohled na problém diskriminace. Ta má totiž fungovat jen jako ustanovení toho, jak se má stát chovat ke svým občanům. Lidé jsou si rovni jedině ve vztahu ke svému státu. Ten tak nesmí nikoho (ať na základě barvy pleti, etnika, národnosti, víry, nebo politického přesvědčení) vyloučit ze služeb, které poskytuje. Jakmile však tento jistě správný antidiskriminační princip vztáhneme i na soukromé vztahy mezi jednotlivci, znamená to popření jejich individuálních práv.

Diskriminovat je přirozené

Snaha diskriminaci nějakou zákonnou formou „zakazovat“ a postihovat je nesmyslná už proto, že v podstatě znamená postihování přirozeného lidského jednání. Diskriminovat znamená jinými slovy upřednostňovat něco před něčím. Pokud tedy diskriminujeme, jen vyjadřujeme svou prioritu, která může být podepřena více či méně racionálními argumenty. Ať tak, nebo tak, je to naše nezpochybnitelné právo.

Diskriminaci dnes bereme jako cosi negativního, ale ona nás provází od nepaměti a je přirozenou součástí každodenního života. Celá společnost není a nemá být řízena pouze zákony, ale musí se řídit také nějakými nepsanými mravními imperativy, které se nejlépe prosazují právě diskriminací jejich narušovatelů. Ví-li majitel místní restaurace, že dotyčný host je nenapravitelný alkoholik a výtržník, tak jej prostě ze svého podniku vykáže.

Obdobně se to má například se vztahem majitelů domů k možným nájemníkům. Ten má též právo vybrat si z potenciálních uchazečů o byt, kterému jedinci, popřípadě rodině svůj byt pronajme. Je jasné, že dá raději přednost zajištěné rodině s dětmi, než dvěma podivným individuím, u kterých hrozí riziko, že byt zneužijí jako laboratoř na výrobu drog. Stejně tak dá nájemník přednost raději například české rodině, než rodině romské, která na něj osobně nepůsobí slušným dojmem. V tuto chvíli možná prokáže rasistické předsudky, ale má smysl jej za to postihovat antidiskriminačním zákonem? Jistěže ne, dosáhneme tím jen toho, že se dotyčný jedinec ve svých předsudcích utvrdí.

A právě tyto a podobné situace „antidiskriminační“ legislativa upravuje. Kupříkladu český návrh podobného zákona (který byl loni parlamentem odmítnut) mimo jiné prosazuje, aby bylo například možné žalovat zmíněného pronajímatele bydlení, pokud se odmítnutý jedinec bude cítit nepřidělením bytu nějak diskriminován. Že bude taková věc v případě schválení nadmíru zneužívána, snad netřeba dodávat. Neuvěřitelný průnik státní moci do soukromoprávních vztahů je zde přímo cítit.

Předsudky? Tvoje mínus

Velmi specifickou oblast „diskriminace“ tvoří oblast zaměstnávání a přístupu ke službám. V úvodu jsem uvedl, že je sice nepřípustná diskriminace ze strany státu, ale že diskriminaci jedince jiným jedincem nebo skupinou jedinců lze pochopit jako přirozené lidské jednání. Jak se to však má v případě diskriminace například na pracovních trzích? Je to právě problematika diskriminace v práci, například přijímáním pracovníků cíleně jen určité barvy pleti, co je naprosto učebnicovým popřením teze o nutnosti „potírat diskriminaci“ speciálními zákony.

Tradiční pohled je takový, že diskriminaci způsobují rasové předsudky. Toto přesvědčivě vyvrátil například americký ekonom Gary Becker ve své knize Ekonomie diskriminace.

Představme si hypotetickou situaci, kdy existuje restaurace, ve které mají majitelé trpí rasovými předsudky a chtějí zaměstnávat pouze bílé číšníky. Přitom předpokládejme, že jak bílí, tak černí číšníci odvádějí stejně dobrou práci (jinak by nemohlo jít o diskriminaci). Z pohledu socialisty nepředstavitelný projev rasismu, který je nutno řešit kvantem nařízení, zákonů a vyhlášek. Z liberálně-ekonomického pohledu majitelova svobodná volba, na kterou dříve, či později doplatí. Proč ?

Pokud totiž budou existovat restaurace, ve kterých majitelé nechtějí zaměstnávat černé číšníky, poptávka po těchto číšnících klesne a s tím klesne i jejich mzda. Oni poté budou ochotni pracovat za nižší mzdu u restauratérů bez rasových předsudků a těm logicky stoupnou zisky. Výsledkem bude větší zisk restauratérů bez rasových předsudků a porážka restauratérů s rasovými předsudky v konkurenčním boji. Z toho vyplývá, že soukromník si ve svobodné tržní společnosti luxus rasových (nebo jiných předsudků) zkrátka dovolit nemůže, neboť bude dříve nebo později zlikvidován trhem. Zavádění „antidiskriminačních“ zákonů tedy i z tohoto důvodu pozbývá smyslu.

Zastavme rovnostářské šílenství

Antidiskriminační zákony nepřinášejí jen zbytečnou byrokratickou zátěž, nýbrž jsou mimo jiné, jak již bylo zmíněno, nebezpečnými výmysly jdoucími ve své podstatě proti svobodě a nezřídka zavádějící právní novoty, vážně balancující na (a někdy i za) hranicí samotné ústavnosti.

Nejenom že zamezují jakékoli exkluzivitě (nevidím například nic špatného na ryze pánských klubech, stejně jako ryze dívčích školách), ale hlavně vytvářejí dusnou atmosféru vzájemného podezřívání se a popírání sebe sama. Obojí je dávným snem všech rovnostářů a socialistů – mít celou společnost maximálně zglajchaštovanou a tím odkázanou výhradně na moc státu.

Jedním z dalších „výdobytků“, které celá antidiskriminační legislativa přináší, je princip tzv. pozitivní diskriminace. To je vydáváno málem za vrchol veškeré spravedlnosti a humanity, pravdou však je, že pozitivní diskriminace je jen a jedině diskriminací „většinového občana“. Zastánci antidiskriminační legislativy tak projevují pozoruhodnou schizofrenii. Na jedné straně považují například nepřijetí ženy soukromou firmou (byť jsou k tomu sebepádnější důvody) za potlačení lidských práv, ale sami navrhují de iure uznat diskriminaci většinové společnosti státem. Pokud za platnosti nějaké antidiskriminační legislativy vyhlásí příslušný úřad pozitivní opatření, může například práci získat Rom, homosexuál, starý, mladý uchazeč, i když odmítnutý kandidát bude ve všech ohledech z kvalitativního a kvalifikačního hlediska lepší.

Co však považovat za nejvíce do očí bijící nehoráznost, je přenášení důkazního břemene na žalovaného. V praxi to znamená, že pokud bude někdo obviněn z „diskriminace“, bude muset dokazovat svou nevinnu, automaticky se tak jaksi předpokládá jeho vina. Toto je neuvěřitelný a dovolím si říci, že i zlomyslný pokus obracet podstatu práva. Presumpce nevinny se ve jménu „rovnosti“ a lidských práv mění na presumpci viny. Toto je naprosto zvrácený právní princip, protože dokázat, že se něco nestalo, často ani nelze.

Postavme se proti

Antidiskriminační legislativa navíc nemá s právní normou nic společného. Je jen výkřikem prapodivných „občanskoprávních“ skupin a zbožným přáním, jak má podle nejrůznějších občanských aktivistů, a "ochránců lidských práv" vypadat „ideální společnost“. Rozhodně není normou tak, jak jí doposud chápe klasická teorie práva. Že by antidiskriminační fanatici plánovali do budoucna změnit současné právní normy a jejich výklad, coby málo „antidiskriminační“ a tedy tudíž (jak jinak) diskriminační? Při pohledu na jejich současnou činnost se do budoucna opravdu nedá nic vyloučit.

Měli bychom se postavit proti snaze konstruovat společnost pod líbivými hesly údajné „antidiskriminace“. Stačí se podívat do států, kde podobná legislativa platí. Vytváří se tam sice dojem mírumilovné společnosti „všerovných“, v podstatě jde ale jen o falešnou hru s katastrofickými vizemi do budoucna, nehledě na to, že se „antidiskriminací“ jen vytváří nová – diskriminace schopných a nadaných.

Kde je ten Boh?

Žijeme v bizarnom svete. Celé je to nasiaknuté rozpormi, diskrpanciou a nezmyselnými paradoxmi. Pokiaľ si povieme, že podstatou celého života je príprava na smrť, potom sa ale nemôžme zmieriť s tým, že smrť je zlá a mali by sme plakať. Na druhej strane sa snažíme chrániť život, máme v sebe integrovaný pud sebazáchovy. Je to celé omyl pri konštrukcii človeka? Alebo my všetci, rovnako ako cirkev, sme nepochopili podstatu, že prečo vlastne niečo také ako svet funguje, trpí a tvári sa?

Skvelé video:




(http://www.sme.sk/video/?id=1117)

A hovorí jednoznačne o tom, že na svete ťa nič dobré nečaká, prišli sme sem, aby sme sa trápili, trpeli. Bizarné hlavne z pohľadu, že nikto z nás na svet neprišiel dobrovoľne, technicky to zrejme ani nie je možné postaviť do roviny, že budeme o MOŽNOSTI nášho narodenia rozhodovať. Ale opäť: je to predsa zvrátené postaviť svoj život na akceptovaní faktu, že to, prečo sme tu, je to utrpenie, a všetko začne znova potom. A tešíme sa na smrť, lebo tá je vykúpením z utrpenia. Prečo potom smrť je smútok? Asi iba preto, lebo je to nešťastie z nevedomosti a zo strachu. Väčšinu vecí si môžme na svete vyskúšať na nečisto, nemusíme sa báť neznámeho, skôr než sa prvý krát milujeme, poznáme orgazmus, skôr než prvý krát padneme na papuľu, poznáme bolesť, skôr než začneme klamať, rozumieme tomu pojmu a vieme klamstvo použiť. Skoro všetko sa dá robiť najprv na nečisto. Nevieme si vyskúšať narodenie a smrť. To je možno jediné šťastie, lebo nemusíme veriť tým jednotlivcom, ktorí sa rútili do tunela a strašne sa im to páčilo,... ha, ha, mali dobrý pocit z vlastnej SMRTI? To je fajn, nie je dôvod to nevyskúšať. Ako bolí smrť? Bolí obesenie, zastrelenie či smrtiaca injekcia? Keby toto ľudstvo vedelo, a mohlo si to odskúšať, bolo by nás tu menej. Lebo dožiť sa vlastnej smrti, to je pre odvážnych. A tých je málo. A závidím im.

A nie som sám:

"Nielen, že som v sebe mal onú oprávnenú nechuť, ktorá sa každého normálne založeného chlapa zákonite zmocní už pri pohľade na bábätko; nielen že panovalo neochvejné presvedčenie, že dieťa je druh zvráteného pidižvíka s vrodenou krutosťou, u ktorého sa ihneď prejavia tie najhoršie druhové rysy a od ktorého sa domáce zvieratá múdro a obozretne odvracajú. Oveľa závažnejšiu príčinu predstavoval hlboko zakorenený des z nekončiacej kalvárie ľudskej existencie. Ľudské dojča totiž jediné z celej živočíšnej ríše prejavuje svoj príchod na svet neutíchajúcim útrpným revom, preto teda určite trpí, a neznesiteľne. (...) Každý nestranný pozorovateľ pochopí, že ľudský jedinec nemôže byť šťastný, že nie je vôbec uspôsobený pre šťastie, že jeho jediným predurčením je šíriť okolo seba nešťastie, čím robí existenciu ostatných rovnako neznesiteľnou, ako je tá jeho - a obyčajne sú jeho prvou obeťou rodičia."

Nie som taký drsný, aby som vymyslel to, čo je vyššie, keďže je to v úvodzovkáh je zrejmé, že je to citát, pomohol som si recenziou knihy, ktorá sa mi nedávno dostala do rúk.... divné, že som sa dostal k tomu práve v sekunde po tom, ako som napísal úvodné riadky.

Zánik

Myslím, že je nás veľmi veľa, ktorí (tajne) dúfajú, že niečo zanikne až potom. Len si pritom neuvedomujeme, že nie sme nestranní. Ako povedal jeden klasik: Bolesť sa žiada po zániku, slasť po večnosti.

Amicus Cognoscitur

Včera som čital úžasnú vec, teda vraj je to staré (a keďže na to prišli antici, tak to asi staré bude), ale pre mňa nevzdelanca je to celkom nové, antickí filozofi hovorili:

AMICUS COGNOSCITUR AMORE, MORE, ORE, RE, a vraj sa veľmi bavili na tej slovnej hračke. Po slovensky je to „priateľa poznáš podľa lásky, mravov, slov, skutkov“.

Nech robím, čo robím, myslím, že toto platí aj pre nepriateľa. Len to už nie je slovná hračka, ale pravda.

Všetko je v pohode

Niet nad toleranciu.
Čo už k tomuto dodať? Kamže sa to rútime? Naozaj ešte pochybujete, že je koniec sveta?

"Nemocniční personál ve skotském okrese Lothian už nesmí během ramadánu viditelně konzumovat potraviny a má odstranit automaty na nápoje a jídlo, aby neiritoval muslimské zaměstnance.

Lékaři a další personál se to dozvěděli z emailu od vedoucího „Oddělení rovnosti a rozmanitosti“ Národní zdravotnické služby. Stejné výzvy už dostali i zaměstnanci nemocnic v Glasgow a Clyde.

Muslimští zaměstnanci mají také dostat pravidelné pauzy na motlitby a prostor pro oslavu konce ramadánu. Mluvčí skotských konzervativců pro otázky justice Bill Aitken na to reagoval: „Možná to je dobře míněno, ale je to naprostý nesmysl. Tohle jsou přesně ty věci, které vzájemné vztahy spíše zhorší, než aby je zlepšily."