Sú Slováci vôbec Slováci?

Otázka z nadpisu mi napadla, keď som pozeral na zoznam priezvisk občanov Slovenskej republiky zoradený podľa frekvencie ich výskytu:

1. Horváth 25 615
2. Kováč 24 268
3. Horváthová 22 354
4. Kováčová 21 594
5. Tóth 19 087
6. Varga 8 713
7. Nagy 16 504
8. Tóthová 16 408
9. Vargová 16 004
10. Nagyová 13 556
11. Baláž 11 538
12. Molnár 11 128
13. Szabó 10 881
14. Balážová 10 266
15. Molnárová 9 394
16. Balog 8 731
17. Balogová 8 612
18. Lukáč 8 131
19. Novák 7 936
20. Kovács 7 706
21. Polák 7 655
22. Gajdoš 7 144
23. Kollár 7 136
24. Lukáčová 7 103
25. Nováková 6 837
26. Poláková 6 754
27. Hudák 6 597
28. Kovácsová 6 388
29. Kollárová 6 225
30. Gajdošová 6 151

Keď z Kováč/ová urobíme Kovács/ová, čo asi má / malo byť, tak máme celkom dobrú sériu "absolútne slovenských" mien, ach jo. Potom znova zopár remeselníkov, po slovensky, pár umelcov, prišelcov a Poliakov. Ach áno, zlatá dobrá Monarchia.

Veď som to hovoril

No nehovoril som to tu?
Toto?

Prečo vlak na koľajniciach drnčí?

Konečne v ľudovej tvorivosti niečo pekné a vtipné:

Teda akože si vysvetliť z fyzikálneho hľadiska, že vlak idúci po koľajniciach drnčí? Jednoducho: Rozoberme si problém: vlak, to je vlastne lokomotíva a vagóny. Vagóny sa iba vezú, takže ich zanedbáme. Ostane lokomotíva, čo je vlastne iba motor a kolesá, zvyšok je nepodstatný. Po koľajniciach idú kolesá, takže zanedbať môžeme i motor. Kolesá zjednodušíme na jedno koleso. Koleso je vlastne kruh. Kruh sa dá popísať ako pí er na druhú, to vedia aj deti. Vieme, že pí je konštanta, čo môžeme pre každé drnčanie zanedbať, lebo ho neovplyvní. Takže ostáva er na druhú, čo je pochopiteľne štvorec. A čo robí štvorec keď sa točí na koľajniciach? Drnčí.

PS: Rád by som uviedol zdroj, ale neviem ho. Každopádne priznávam, že toto nie je odo mňa.

Jazdíš ako blázon (II.)

V tomto mojom miniseriáli o doprave nechcem, nedajbože, konkurovať dopravnému mágovi Jožkovi, ostatne niekoľko mojich postrehov zapracoval do svojho blogu, napríklad tento, ale mám vo svojom prípravnom archíve zopár poznámok, o ktorých by som sa rád zmienil. I keď viem, že denná čítanosť tohto blogu okolo 100 návštev dramaticky nezmení správanie sa ľudí na cestách, i jedna polepšená lastovička sa počíta.

Všetci (z Bratislavy) to poznáme: výjazd z Einsteinovej na Prístavný most. Dva pruhy, potom je z nich jeden a potom sa pripája sprava znova jeden (autá z Dolnozemskej). Je podivuhodné, aké pochybné fluidum sa tam nachádza, lebo čo funguje na konci toho cirkusu - teda keď sa na ostávajúci jeden pruh z Einsteinovej pripája sprava druhý pruh z Dolnozemskej - a funguje tam naozaj dokonale zipsovité radenie sa a ľudia tam jazdia na jednotku, zipsovite, slušne, to pri zlievaní sa pruhov, keď sa mení počet pruhov na výjazde z Einsteinovej nefunguje vôbec a vodiči sú tam ako úplní chumaji. Stoja v jednom pruhu - v pravom - až hen niekam po čerpačku Shellku a ľavý pruh nechávajú voľný. Odvážlivci, alebo skôr tí, čo poznajú dopravné predpisy, obiehajú celý tento rad áut a radia sa v mieste, kde sa pruhy spájajú. A snažia sa tam radiť zipsovito. Žiaľ, vždy iba zo 3 - 4 autá. Takže iní, čo tam čakajú od Shellky 20 minút trúbia a majú ich za agresívnych idiotov. Nech, to nie je také tragické. Iba raz som tam mal slovnú potýčku s nejakým Záhorákom, chcel sa biť. Snažil som sa mu vysvetliť, že práve on, ktorý tam robí cirkus a zdržiava, porušuje dopravné predpisy a má plynulo ísť a umožniť zaradiť sa ostatným, a že sa máme striedať, chápeš, jeden tebe, jeden mne, jeden tebe, jeden mne, ako v rozprávke. Nerobím si nádej, že to pomohlo. Ale čo sa mi stalo včera, to už bol koniec: klasika, autá v pravom pruhu, takže je sa radím spolu s inými do ľavého, ktorý je ešte 200 metrov voľný. Asi v polovici z pravého zástupu áut vidím smerovku vľavo, borec ide do môjho pruhu, nič proti tomu nemám a pribrzdím, aby sa mohol vyradiť doľava a pokračoval, aby sa o 100 metrov mohol zaradiť vpravo (zips). A viete čo? Ten chlap zastal predo mnou a odblokoval mi cestu ďalej. Hovorím si, kľud, možno si iba fúka sopeľ, tak zastal, vyfúka si, pôjde ďalej. Nie. Išiel presne paralelne s voľným miestom, ktoré vzniklo, ako sa on vyradil zo svojho pruhu. A takto sa posúval, až kým sme nedospeli k miestu stretávania sa pruhov, zaradil sa na svoje pôvodné miesto a pokračoval. Takže mi (a všetkým, čo ostali za mnou) dal lekciu, že jeho veru nepredbehnem. Ďakujem mu, bolo to pre mňa veľmi posilňujúce cvičenie. Len keby mu potom ostalo dosť síl na očný kontakt, aby som sa na neho usmial, keď som vedľa neho cca 2 kilometre po obchvate išiel jeho rýchlosťou, mimochodom, 80 km/h, lebo zrejme nepostrehol, že povolená je 90 km/h.

PS: doplnené 4. augusta 2009: Aha, a už píše aj Jožko a ľudia diskutujú. Zdá sa, že nakoniec nemám pravdu :-(

Toto si o nás myslia

... alebo aspoň myslí jedna nepodarená blogerka:

"... Druhého som stretla minulú stredu v Au Café. Pri vychádzaní z toalety som ho skoro prizabila dverami. Skončila som pracovné stretnutie a on sa mi prihovoril. Bol to štandardný prototyp štyridsiatnika, samozrejme šťastne ženatého, zahojeného, vysmiateho, pokojného takého, čo miluje svoju ženu aj deti, ale potrebuje aj milenku. Jednoducho nič nové. Bombarduje ma telefonátmi a esemeskami a ja na oplátku mu dávam prednášky o morálke. Strašne ho to rajcuje, tá moja otvorenosť a horké kvapky. Tá moja inakosť. A mne je miestami zo seba zle, lebo je to len taká náplasť."

Drahá Vesperka: nie je to tak, toto nie je štandardný prototyp štyridsiatnika. Fakt, možno neveríš, ale sme, jestvujeme i takí, čo nepotrebujú milenku, stačia im priateľky či priatelia k tomu všetkému, čo si vymenovala.

Ekonomické cykly

Čítal som celkom zaujímavý názor na dnešný svet. Jeho originál je TU a nižšie vám prinášam jeho kópiu, keby zmizol zo stránok http://vasicek.blog.idnes.cz/.

Podstata ekonomického cyklu – vznik krizí

Často se hovoří o ekonomickém cyklu a zákonitosti ekonomických krizí. Většina interpretací však klouže po povrchu jevu. Je to pochopitelné, neboť jeho podstata je v rozporu s lidskými ideály.

Základní problém spočívá v nerespektování faktu, že existují různě výkoní jedinci. Různá výkonnost lidí je zcela přirozená a geneticky daná. Tato tvrzení jsou však v rozporu s mnohými lidskými ideály. Ideály nevycházejí z faktů, ale z přání. Ideologie fakta ignorují, případně je přímo zakazují. Realita je zcela nekompromisní a žádní ideologové a jejich konstrukty ji nemohou změnit.

Ekonomický cyklus není vlastností nějakého politického systému (např. kapitalismu), je to celospolečenský jev. Lidé se snaží vzepřít přírozeným zákonům, které vyplývají z podstaty naší existence. Pozemský člověk však není autorem zákonitostí Vesmíru a Života, je jejich produktem. Lidé se mohou zákonitostem vzepřít a oddálit jejich důsledky, ty se však stejně projeví. Projeví se s větší silou a mohou vést i k revoluční destrukci.

Někteří lidé jsou schopni vyprodukovat více zdrojů, než sami spotřebují. Takoví jsou schopni akumulovat majetek, a stávají se vlastníky. Vlastníky domů, pozemků, ti nejůspěšnější se stávají majiteli firem a pod. Někteří majetek akumulovali sami, někteří ho zdědili. Pokud jsou dědici neschopní, o majetek postupně přicházejí. Karel Marx nazval vlastníky výrobních prostředků kapitalisty.

Někteří jedinci jsou schopni pouze vlastní reprodukce. Vše co vyprodukují i spotřebují. Někteří z těchto jedinců sní o akumulaci majetku. Některým se to i podaří. Jiní na toto úsilí rezignují a programově majetkem pohradají. Nemajetní jsou zcela závislí na tom, aby byli užiteční pro vlastníky majetku. Tedy, kdysi to tak platilo, sociální systém to změnil, ale nevyřešil.

Výše uvedené skupiny bývají (zejména Marxisty) označovány jako třídy. Ať už tuto terminologii přijmeme či nikoliv, je nutné uvést, že rozdíl mezi těmito lidmi nemá ostrou hranici. Vlastnictví a nemajetnost jsou ve společnosti rozloženy v různé míře a mění se i v čase.

Komunisté a socialisté tvrdí, že vlastníci potřebují nemajetné. Komunisté zcela nepokrytě tvrdí, že majetek vlastníků pochází z práce nemajetných. Mnohdy tomu tak může i být. Nicméně vlastníci majetku, se bez nemajetných snadno obejdou. Pracovat dokáží také, to dokáže prakticky každý. Vlastníci však mají výhodu, že mohou zhodnocovat své zdroje. Nemajetné mohou využít k rychlejší akumulaci majetku, případně pro své pohodlí.

Nemajetní nemají žádné zdroje, a pro přežití je potřebují získat. Standartně nemajetní získávají zdroje tím, že pomáhají zhodnocovat zdroje vlastníků. Vlastníci však v zásadě žádné další zdroje nepotřebují, nepotřebují tedy ani zaměstnance, nepotřebují ani podnikat. Když je to však pro ně výhodné, zdroje zhodnocují. Proto podnikají a zaměstnávají lidi.

Krize, které přicházejí v ekonomickém cyklu, jsou způsobeny tím, že je přebytek nemajetných. Tedy nemajetných je více, než vlastníci potřebují. Lze to napsat i obráceně – vlastníci akumulují majetek stále efektivněji. Výkonnost nemajetných se však příliš nezvyšuje. Jejich podíl na zdrojích proto klesá.

Příklad: Vlastník si pořídí stroj. Výkon pracovníka se strojem je vyšší. Samotný výkon pracovníka se tím však příliš nezměnil. Hodnota jeho práce je bez stroje i se strojem téměř stejná. Jediným rozdílem je kvalifikace. Kvalifikace zvyšuje hodnotu pracovní síly. Vlastník je tedy schopen zvyšovat svoji výkonnost téměř neomezeně – můžeme si i představit, že si pořídí plně automatizovanou výrobní linku, kterou obsluhuje sám. Nemajetný může zvyšovat svoji výkonost pouze růstem kvalifikace, a ten je omezen jeho mentálními schopnostmi.

K přebytku nemajetných zcela zákonitě vždy dojde. Každý tvor produkuje více potomků, než jich může přežít. Všichni tvorové vzájemně soupeří. Přežívají pouze vítězové. Poražení se nemnoží a končí jako evoluční odpad. Člověk se však svoji zvířecí podstatu popírá, a snaží se tomuto evolučnímu pravidlu vzepřít. Některé civilizace vytvářejí systém, který umožňuje ničím nelimitované množení a přežití všech.

Potřebné množství lidí je však určováno vlastníky zdrojů. Tedy jejich poptávkou po zhodnocování majetku. Čím efektivněji svůj majetek vlastníci zhodnocují, tím méně nemajetných zaměstnanců potřebují. Nemajetní však přibývají zcela nezávisle na tom, zda je někdo potřebuje. Chtějí přežít a domáhají se zdrojů, které nutně potřebují.

Komunisté (tím nemyslím ty čínské – ti mají s komunisty společnou jen metodu výkonu moci) se snaží nastolit řešení zrušením či omezením majekových práv. Výsledkem však je systém, který skvěle funguje v říši hmyzu. Občané se stávají součástkami stroje, který řídí komunistická elita. Takový systém je náchylný k poruchám. Chybná rozhodnutí mají fatální důsledky. Lidé nejsou mravenci. Efektivitu komunistického systému snižují neustálé poruchy (znovu připomínám - v Číně není komunistický systém). Systém je dlouhodobě funkční, ale má nízkou výkonnost. V mezinárodní konkurenci jiných systémů prohrává, ale dokáže přežít.

Socialisté vytvořili systém, který nutí vlastníky odevzdávat část svých zdrojů. Je to tedy částečné omezení vlastnických práv. Hlavní problém tohoto systému spočívá v tom, že množství přerozdělovaných zdrojů nikdy nedokáže uspokojit potřeby nemajetných. S rostoucí demokratizací (všeobecné volební právo, státní financování politických stran) narůstá míra přerozdělování. Přerozdělovány jsou i zdroje, které patří úspěšnějším nemajetným.

Všechny státy si navzájem konkurují. Obyvatelstvo na konkurenci států reaguje migrací – do států s vyšší mírou přerozdělování migrují nejméně užiteční nemajetní, do státu s menší mírou přerozdělování se stěhují vlastníci, tedy především tam stěhují svůj kapitál. Zatímco směřují zahraniční investice do Číny, svět zaplavují nemajetní Číňané.

Když se v socialistických státech (USA, EU apod. oficiální newspeak tyto státy nazývá demokratickými) zhorší podmínky pro zhodnocování kapitálu, má to za následek nižší poptávku po pracovní síle. Socialištičtí ekonomové (např. Keynes) vymysleli způsob umělé stimulace spotřeby. Stimulace spotřeby je však spojena se zadlužováním. Tím roste celková zátěž ekonomiky státu a klesá jeho konkurenceschopnost. Pokud je příslušná stimulace investicí, nemusí vytvářet problém. Naopak, investice s vysokou návratností může být výhodná. Ekonomická výhodnost investice však vyžaduje strategický koncept, jehož návratnost lze ověřit. V praxi však nejsou demokratické vlády takových investic schopny. Výsledkem je tedy pouze nekonečné zadlužování.

Dílčí dluhy tedy tlumí dopady přebytku nemajetných. Samotný problém však neřeší, pouze ho odsouvaly do budoucnosti.

Ve vývoji světa však občas dochází ke skokovému nárůstu přebytku nemajetných. Na začátku minulého století, tento šok způsobila průmyslová revoluce. Nové stroje dokázaly vlastníkům poskytnout stejný a větší užitek než zaměstnanci. Miliony zaměstnanců se staly scela zbytečnými.

Částečným řešením byla první světová válka, která vytvořila pracovní příležitosti při výrobě zbraní, současně také fyzicky snížila počet přebytečných lidí. Brzy se ukázalo, že to nestačí. Přebytek lidí, kteří chtějí žít, ale vlastníci majetku je nepotřebují, dále zredukovala druhá světová válka.

Ani to však nestačilo, situaci však zachránily závody ve zbrojení a prudký rozvoj konzumního způsobu života. Státy byly nuceny vyrábět stále dokonalejší zbraně a udržovat funkční armády. Hlavním tahounem ekonomiky se postupně stala konzumní spotřeba. Vznikly nové oblasti spotřeby – elektronika, média, sport, zábava atd.

Krátkodobé výkyvy v nárůstu spotřeby a na ní závislé poptávce po pracovní síle tlumil sociální systém. Sociální systém, se však postupně stává katalyzátorem vzniku mnohem větších problémů. Sociální systém způsobuje další nárůst počtu nemajetných. Přitom nejvíce posiluje množství lidí, kteří jsou v ekonomice nepoužitelní. Nejhorším důsledkem sociálního systému doplněného o solidární zdravotnictví je celková zátěž ekonomiky neproduktivními výdaji.

Globalizace trhu pracovní síly a rozvinuté sociální systémy společně vytvořily smrtící koktejl, který nyní trávíme. Globalizace vrhla na trh desítky milionů nových nemajetných, kteří se stali dravou konkurencí. Politický systém v EU a USA však vlastní obyvatelstvo zatěžuje náklady na sociální systém. V konkurenčním boji zcela logicky vítězí levnější pracovní síla.

Přebujelá demokratická pečovatelská administrativa a rozvinuté sociální a sociálně zdravotní systémy vytvořily z většiny států neefektivní dinosaury neschopné vlastní reprodukce. Tyto karikatury států přežívaly poslední desetiletí jen díky neustále vylepšovánému systému zadlužování. Paradoxem přitom je, že politici a oficiální ekonomové považují dluhovou virtuositu, za příčinu krize. Přitom jsou to ti samí lidé, kteří stimulovali různé formy zadlužování. Vůbec nechápu, proč jim to ještě někdo věří.

Tentokrát tedy lidem nevzaly práci stroje, ale jiní lidé. Současná krize není klasickým projevem hospodářského cyklu. Je to důslek obrovského přebytku nemajetných, které vlastníci k ničemu nepotřebují. Současný přebytek je mnohem větší, než byl před sto lety. Úvahy o konci krize vycházejí z teoretických předpokladů, které se vůbec neopírají o realitu. Konec krize jistě nastane, ale důsledkem bude totální kolaps většiny demokratických politických systémů. Sociální systém totiž vytvořil krutou past. Čím více bude nezaměstnaných, tím větší sociální výdaje budou spotřebovávat. Těmito výdaji bude zatížena celá ekonomika, což ještě více zhorší její konkurenceschopnost. Důsledkem bude další propouštění a další růst výdajů. Takhle to bude pokračovat až do téměř úplného zhroucení ekonomik.

Státy s rozvinutým sociálním a byrokratickým systémem mají v případě poklesu výkonu ekonomiky rostoucí výdaje. Sociální systém nemůže krizi přežít. Buď zkolabuje pro nedostatek financí, nebo bude uměle demotován. V obou případech to vyvolá sociální nepokoje. Situaci vyřeší teprve brutální násilí, přitom vůbec nezáleží na tom, jakou ideologií bude zdůvodněno.

V tomto ohledu má výhodu Čína, ve které žádný sociální systém neexistuje a v nákladech na pracovní sílu nemá příliš mnoho konkurentů. Ve výhodě je i Rusko, jehož autoritativní režim má šanci udržet v zemi pořádek i v případě výrazného propadu životní úrovně.

Dobře si uvědomuji, že toto čtení není pro nikoho příjemné, věřte, že ani mně se to nepíše dobře. O řešeních přemýšlím. Nicměně zde to píši proto, aby nás přemýšlelo více. Na strkání hlav do písku a nasazování růžových brýlí už opravdu není čas.

Prasac(č)ia chrípka

Tá prasacia chrípka má aspoň jednu výhodu: naučí nás správne hovoriť po slovensky, lebo médiá sa aktuálne predchádzajú v tom, aby nám vysvetlili, že sa nehovorí "prasačí" ale "prasací". Holt, každý má svoje priority.

Ale keď sme pri tej slovenčine: v rámci prípravy prechodu Slovenska na euro nás kŕmili hlavne tým, že sprepitné 30 centov je veľa, ale zabudli prízvukovať, ako sa euro používa v jazyku. Tak fakt, používajte to správne! Nestojí to 10 euro, ani 10 euier, ale 10 eur. Jedno euro, dve, tri, štyri eurá, päť eur a tak ďalej. Ten komplikovaný genitív v plurále. Lebo nie sme v Rusku a nepoužívame vtipné "kinó, paľtó, metró". Či neviete, o čom hovorím?