Dobre. Je máj, lásky čas. Láska, to znamená aj mier a porozumenie, pokoj. Píšem svoj 143-tí príspevok na tomto blogu, a mám za sebou dva a pol roka blogovania na jebalpsovi.
Hovorí sa, že bloger sa po čase vypíše, stratí tému, a vraj tá životnosť je pri väčšine bloggerov do roka, a zvyšok to vzdá niekde medzi dvoma a tromi rokmi. Mám teda štatistické právo opustiť túto skvelú doménu a popriať blogsfére veľa nových, nádejných a lepších bloggerov, ako som bol ja.
Štatistika síce niečo hovorí, ale aj realita ukazuje, ako to je, odchádzajú moji obľúbenci, Afričanka Katka, odviazaná Kaja, ktorá ale po ročnej pauze nedávno znova niečo vypľula, ticho je Šátek, Grga Pitic, aj jeho prechodca, i môj virtuány priateľ Lemuel, ktorého som nikdy nevidel, ale veľa čítal. Moja RSS čítačka odpočíva. Míňajú sa hlásky, aj my sa minieme.
Tak to má byť. Prídem, a keď je čas, odídem. Prišiel čas.
Prišiel môj čas zmierenia. Už to nie som ja, ktorý chŕlil lávu, zúril a potreboval svetu zvestovať, že on je übermench. Lebo iba preto tento blog vznikol. Všetko ma sralo, musel som moju zlosť niekde vypľuť. Chvíľu to pomáhalo, chvíľu som písal pre potešenie, ale písať pre potešenie na blogu s takým obskúrnym názvom, to nie je to pravé. Jebalpes.com bol adekvátny na jedovaté komentáre o tom, akí sú ľudia tupí, neschopní a zlí. Ale som za tým. Už nemám potrebu túto pravdu šíriť. Je mi to jedno, akí sú tí druhí, cesta ako z toho von začína vo mne. Začína v každom z nás.
Živiť nenávisť a neustále s niekým bojovať je veľmi vyčerpávajúce. Nielen pre osobnosť, ktorá bojuje, ale aj pre jej okolie. Ľudské seizmografy fungujú úžasne: odhalia ukrývanú zlosť úplne dokonale a ľudia sa podvedome bránia vzťahu s nevybuchnutou sopkou, plnou hnevu, nenávisti a ublíženosti. Svet začne unikať, a nie iba cudzí svet, ale začnú unikať i tí najbližší. Kto si toto uvedomí, začne premýšľať, ako z toho kola von. Je čas na zmierenie.
Vždy, keď sa lúčite so svojimi najbližšími, i keď iba idete do obchodu kúpiť rožky, vždy si dobre zapamätajte ten moment a vychutnajte si ho. Nikdy neviete, či to nie je posledný raz. Život je príliš plný náhod, aby ste mali istotu, že to nie je ten posledný okamih, ktorý prešvihnete. Vychutnávanie si okamihu, to je veľké umenie a trvalo mi veľmi dlho, kým som prišiel na to, čo mám: svojich blízkych, ktorým je smutno, keď nie sú so mnou, svoje zázemie, zdravie, prácu, bývanie, svoj rozum a nadanie, ale dlho som nevedel nájsť to, čo tieto bohatstvá posunú do vyššieho levelu: ich uvedomenie si a cenenie si ich. Nie sú to bežné veci. I keď, žiaľ, v tomto svete tak vyzerajú, či ich tak vnímame.
Keď bojujete so svetom, bojujete hlavne so sebou samým. So svojimi hodnotami, ktoré sú s okolím nekompatibilné. Nevidím jeden dôvod živiť tento boj. Pretože ste na oboch stranách, to nikdy nemôže dobre dopadnúť, to nikdy nebude situácia win - loose, tobôž nie win -win. Vždy, určite vždy, prehráte na oboch stranách.
Najväčšia frustrácia, to nie je dobre, lepšie je - jediná frustrácia človeka je frustrácia z nenaplnených očakávaní. Dávate si sľuby, ktoré neviete splniť. Máte očakávania, o ktorých dopredu viete, že sa nenaplnia. Dávate iným sľuby, o ktorých viete dopredu, že sú nesplniteľné. Chcete predĺžiť deň, nasýtiť svet, urobiť ľudí dobrými, očakávate, že ako sa správate vy, budú sa k vám správať ostatní, očakávate, že to, čo vidíte, cítite, viete,... vy, budú vidieť, cítiť, vedieť,... ostatní. To je cesta k sebazničniu. Nikdy sa také očakávania nemôžu naplniť, život funguje inak, úplne bez ohľadu na to, či si to predstavujete inak a či o tom existuje blog jebalpes.com.
Ľudia nie sú zlí. Väčšina z nich dokáže dodržiavať základné štandardy, medze, zvyky ako je morálka a aká - taká socializácia. Tí na okraji nie sú dôležití, alebo inak, nie je dôležité tomu venovať pozornosť, iba ak takú, že im treba pomôcť, ale určite nie preto, aby vám boli za to vďační. To je mimo ich výbavy, preto to od nich nečakajme a nenechajme sa frustrovať. Ale hlavne si tým neničme naše životy.
Pokora. Steve Jobs z Apple povedal:
"Nezabúdať na to, že onedlho zomriem, to je ten najdôležitejší nástroj, ktorý poznám a ktorý mi pomáha robiť veľké životné rozhodnutia. Pretože takmer všetko - všetky vonkajšie očakávania, všetka pýcha, všetok strach zo strápnenia sa alebo zo zlyhania - to všetko sa pred tvárou smrti jednoducho stráca a ostáva iba to, čo je skutočne dôležité.
Nezabúdať na to, že zomriete, je najlepší spôsob, čo poznám, ako sa vyhnúť pasci predstáv, že máte čo stratiť. Už ste nahí. Nemáte dôvod nenechať sa viesť svojim srdcom.
Nikto nechce zomrieť. Dokonca ani tí, ktorí sa chcú dostať do neba, nechcú umierať, aby to dosiahli. A predsa je smrť miestom, kam smerujeme všetci. Nikto jej ešte neunikol. A tak je to správne, pretože smrť je s veľkou pravdepodobnosťou tým najlepším vynálezom života. Je to v živote hybná sila zmeny. Odpratáva staré a uvoľňuje cestu pre nové.
Máte obmedzený čas, tak ho nepremárnite tým, aby ste žili život niekoho iného. Nenechajte sa vohnať do pasce a nežite podľa výsledkov úvah iných ľudí. Nedovoľte, aby sa váš vnútorný hlas utopil v hluku názorov ostatných. A čo je najdôležitejšie, majte odvahu nasledovať svoje srdce a intuíciu. Oni už nejakým spôsobom vedia, čím naozaj chcete byť. Všetko ostatné je podružné."
Toľko Steve.
Stále to skúšame. Písal som o tom, tu je to:
Máme radi veci, ktoré sa podobajú na niečo iné, než čím v skutočnosti sú. Máme radi skôr hercov ako postavy drám, skôr autorov ako ich diela, poéziu, ktorá sa spieva, sfilmované romány aby sme nemuseli míňať čas čítaním, veselé pesničky než hudobné diela. Oslavu povyšujeme nad udalosť, sex nad lásku, darčeky nad Vianoce. Facebook nad stretnutia. Hlceme Ramu namiesto masla, pijeme Colu light namiesto vody a kávu bez kofeínu. Túžime po tom, čo nemáme, neužívame si čo nám bolo dopriate. Žijeme zajtra a potom.
Všetko zamieňame. Bordel v hlavách, v konaní, v skutkoch, v myslení, v životoch.
Nesmieme však nikdy zamieňať nevyhnutnosť smrti za zázrak narodenia. Musíme sa citovo zalarmovať v chode "tých dní", keď sa kde-tu tak bezstarostne žongluje pojmami a skutkami, až sa mier čoraz viac ponáša na vojnu.
Aj Woody v Zločinoch a pokleskoch hovoril, tiež to tu nájdete na mojom blogu:
Všetci v živote čelíme mučivým rozhodnutiam.
Morálnym voľbám.
Niektoré sú veľké, mnohé menšie.
Ale svojimi rozhodnutiami vytvárame svoju osobnosť -
v skutočnosti sme iba súčtom našich rozhodnutí.
Život je nepredvídateľný a nespravodlivý.
Zámer stvorenia nezahŕňa ľudské šťastie.
Iba my svojou láskou dávame ľahostajnému vesmíru zmysel.
A napriek tomu sa väčšina ľudí snaží, ale aj nachádza radosť v prostých veciach,
ako je rodina či práca - i v nádeji, že budúce generácie pochopia viac.
Vedia to veľkí, a ako dlho to trvá nám malým, kým si to uvedomíme?
Dnes píšem také malé pokračovanie mojej reinkarnácie. Skúšam sem vtesnať všetko, nad čím som teraz niekoľko týždňov rozmýšľal uprostred hôr na severnom Slovensku, na samom konci sveta. Čítal som si teraz po sebe, koľko nezmyslov tento blog priniesol. Je to oslobodzujúce, keď som pochopil, že to nebolo k ničomu, hodnoty sú celkom inde.
V mojom blogovaní som priniesol aj dve obrazové veci, ktoré súvisia s tým čo píšem.
Jedna bola táto, hľadali sme Boha, druhá bol filmík o zvláštnom šťastí a prežívaní.
Čím sme my iní? Máme iného Boha, inú smrť?
Keď som sa vyrovnal a zmieril so svetom, musím si povedať: mal som šťastie, že sa mi to podarilo. Bože, koľký krát som už mal to šťastie, ktoré iní nemali? A úplne som ním plytval.
Nie, svet sa nezmenil, ale to, že sa viem od neho oslobodiť, to je pocit, ktorý som od detstva nemal. Problémov nie je menej, možno je ich dokonca viac, bolo by lepšie, keby neboli, ale nič sa nedá robiť, keď sú, tak iba málo z nich je takých, ktoré sa nedajú vyriešiť. Ak boh dá, podarí sa vyriešiť veľa alebo sa zmieriť s neriešiteľným. Za slovo "boh" sa dá dosadiť čokoľvek: osud, šťastie, veľká sila, na tom nezáleží.
Tak fajn, už žiaden boj, iba trvanie na svojich pozíciách, ochrana rodiny, seba, vlastnej integrity.
Ďakujem všetkým čitateľom, ktorí to so mnou ťahali celú tú dobu, ďakujem komentátorom, zverejneným i nezverejneným, ale hlavne ďakujem ľuďom okolo mňa, ktorí mi pomohli pochopiť to, čo som popísal v tomto mojom poslednom príspevku na jebalpsovi.com.
Azda sa s vami, milí čitatelia, ešte niekedy stretnem na inom mieste a v iných súvislostiach. Teším sa na to.
Ach, ako ťažko sa mi píšu posledné písmenká. Malo by to byť nejaké mega-múdro. Ale nemusí.
Zbohom.
05 mája 2010
12 marca 2010
18 februára 2010
1:3
Tak to tak dopadlo. Možno by to dopadlo 3:1, keby za nás hrali Rusi. Ako to máme vo zvyku na tohtoročnej olympiáde.
16 februára 2010
Traumy
Sedeli sme s kamošmi na pive a nejako sme sa dostali k téme, že traumy z detstva. Hovorili rôzne, tie rybacie nátierky, zubárske prehliadky, návštevy tetky z Ostravy, poznáme to. Ale toto ma zabilo. Jeden hovorí, že raz pozoroval svojho starého otca, ako nič celé dni nerobil, vraj nič, iba sedel, civel na svet. A ten besedník, ako chlapča, sa ho vraj spýtal: "A ty prečo celé dni iba žereš, sereš a spíš?" A starý otec vraj nič, iba ďalej civel. Tak toto ostalo pre tohto chlapa ako trauma na celý život.
Mám aj ja takú traumu, ale som im ju nepovedal: aby som takto nedopadol.
Mám aj ja takú traumu, ale som im ju nepovedal: aby som takto nedopadol.
08 februára 2010
Pochvala
Včera som bol v Auparku. Vypočul som si náhodou rozhovor dvoch auparkových kokôtikov, jeden hovorí druhému: "Nech je moja žena piča aká chce, ale aspoň vie, kde sú hranice!"
Tak som si pomyslel: niet nad úprimnú pochvalu.
Tak som si pomyslel: niet nad úprimnú pochvalu.
04 februára 2010
Absolut
Celý deň mi dnes hlavu ničí fráza "Absolut Kokot".
Je absolútne neodbytná, ako slizké pesničky z rádia Expres. Alebo ako to, čo som mal minule - kramflek. Som to čítal v novinách, že ako to používame, a že vôbec nevieme o čo ide, lebo že sme to ako jebkovia prebrali z čestiny bez poznania hĺbky toho čo to hovorí, to používame. Toto zase raz bola štylistická nezmyselnosť, ale chápete azda. Poučím vás: to oni zobrali z nemčiny, akože vysoké podpätky a toto sa hovorilo o dámach, čo prekvapivo na tých podpätkoch vedeli chodiť, chodili isto, čiže si boli isté v kramflekoch. Ale horšie a hlúpejšie sme prevzali: Kto šetří, má za tří. Aby sa nám to rýmovalo, hovoríme, že Kto šetrí, má za tri. No prečítajte si to, čistá chujovina. Lebo "tři" je zradné: znamená i "tri", i "troch". A práve "troch" je správny preklad. Tak fajn. Dúfam, že toto moje vysvetľovanie nebude pôsobiť ako pes na oko... Že čo to trepem? Ach aha, to som si iba spomenul, ako zle mala pochopenú frázu "pes na oko" moja stará mama, nech jej dá pán Boh večnej slávy a odpočinku, či ako sa to hovorí.
Je absolútne neodbytná, ako slizké pesničky z rádia Expres. Alebo ako to, čo som mal minule - kramflek. Som to čítal v novinách, že ako to používame, a že vôbec nevieme o čo ide, lebo že sme to ako jebkovia prebrali z čestiny bez poznania hĺbky toho čo to hovorí, to používame. Toto zase raz bola štylistická nezmyselnosť, ale chápete azda. Poučím vás: to oni zobrali z nemčiny, akože vysoké podpätky a toto sa hovorilo o dámach, čo prekvapivo na tých podpätkoch vedeli chodiť, chodili isto, čiže si boli isté v kramflekoch. Ale horšie a hlúpejšie sme prevzali: Kto šetří, má za tří. Aby sa nám to rýmovalo, hovoríme, že Kto šetrí, má za tri. No prečítajte si to, čistá chujovina. Lebo "tři" je zradné: znamená i "tri", i "troch". A práve "troch" je správny preklad. Tak fajn. Dúfam, že toto moje vysvetľovanie nebude pôsobiť ako pes na oko... Že čo to trepem? Ach aha, to som si iba spomenul, ako zle mala pochopenú frázu "pes na oko" moja stará mama, nech jej dá pán Boh večnej slávy a odpočinku, či ako sa to hovorí.
03 februára 2010
Ako v rozprávke
Keď užitočné médiá nedávno prinášali obrázky pošťatého pána M. a ešte predtým písali o údajných daňových podvodoch pani M., človek by si myslel, že sa obaja dostanú tam, kam patria - pán M. do blázninca a pani M. do basy a celý príbeh bude mať šťastný koniec ako v rozprávke.
Ale nie, život nie je rozprávka a užitočné médiá dávajú naďalej šancu týmto osobám traumatizovať Slovensko. Ach.
Ale nie, život nie je rozprávka a užitočné médiá dávajú naďalej šancu týmto osobám traumatizovať Slovensko. Ach.
02 februára 2010
Špinavé peniaze
Máme toho plné zuby, valí sa to na nás z každého média, špinavé peniaze, počúvame to skoro dva týždne, tá istá pesnička, myslel som, že k tomu nenapíšem ani bodku. Ale nedá mi, spomeniem päť odkazov:
JUDr. Fico sa bojí o svoj život (aj s videom, fakt si pozrite TOHO človeka)
Lukáš Fila nám to vysvetlí, ako je to s prepojeniami
Bloger Randjak pekne popísal slizkých hadov
Jozef Šátek (áno, ten Šátek) konečne vysvetlí, čo to to pranie je
A Kusý sa čuduje, čo sa to vlastne deje.
A azda stačí, nie?
JUDr. Fico sa bojí o svoj život (aj s videom, fakt si pozrite TOHO človeka)
Lukáš Fila nám to vysvetlí, ako je to s prepojeniami
Bloger Randjak pekne popísal slizkých hadov
Jozef Šátek (áno, ten Šátek) konečne vysvetlí, čo to to pranie je
A Kusý sa čuduje, čo sa to vlastne deje.
A azda stačí, nie?
Slizkí hadi
Doc. JUDr. Robrt Fico, predseda vlády SR, by sa mal novinárom ospravedlniť za to, že ich svojho času takto otituloval. Pretože v uplynulých a týchto dňoch mu slizko pomáhajú hrať jeho slizkú hru. OK, azda sa novinári neurazia, keď ich takto otituluje Jebal pes na svojom skromnom blogu.
30 januára 2010
Reinkarnácia
Keď človek vo svojej štyridsiadke konečne dospeje, jedným zo znakov dospelosti je aj to, že začína chápať podstatu veci a vecí a je schopný prijať fakt, že čo sa nedá zmeniť, s tým sa je potrebné zmieriť.
Chvíľu mi pomáhal tento blog, kde som si mohol zakričať a uverejniť aj neuveriteľné veci, veď videá alebo výroky našich predsaviteľov strany, štátu a ľudu sú studnicou bez dna a hanby, ale život sa netočí iba okolo nich a iných primitívov, o výčinoch ktorých tiež občas píšem. Ale už som pochopil, že je to iba taký krik do vankúša. Nepomáha to, iba si zvyšujem svoj hnev. A umáram sa vecami, ktoré sú jednoducho nemenné.
A je to čas, kedy je potrebné investovať do seba, nájsť pokoj, lebo život je príliš krátky na to, aby ho rozumný jednotlivec strávil so sebe nerovnými, prípadne s ich trápeniami, ktoré sa snažia za každú cenu klásť na niekoho iného plecia.
Pre mňa takáto reinkarnácia napríklad znamená, že sa po stý krát začínam znova učiť jazyky, o ktorých som si myslel, že ich už ovládam, trávim tony času s mojimi úžasnými deťmi, i keď niekedy nám to neklape, ale o to viac sú úžasné. Dostávam sa konečne ku skvelým knihám, ktoré sa váľali dlho po policiach v celom dome, lebo vždy bolo nejake „potom“, nepočúvam rádio, nepozerám televízor, žiadne jojky a desmody. Bulvár nás zabíja, vie to aj Boris Filan, ktorý píše:
"Blíži sa koniec roka a s ním prichádzajú rôzne predpovede. Niektoré z nich sa týkajú budúcnosti Baraka Obamu, iné toho, že sme sa predsa len neučili v škole ruštinu zbytočne. Ja mám jednu predpoveď, ktorá je dlhodobá:
Pamätajte si!
Raz príde doba, keď sa vynoríme z tohoto šialenstva, ktoré nám teraz vzbĺklo v hlavách a budeme sa za seba strašne hanbiť. Budeme sa prepadať od hanby, keď si spomenieme, na čo sme sa pozerali, čo sme čítali a čo sme počúvali. Ako sme dovolili, aby nás pár šikovných zvrhlíkov dostalo k novinám, časopisom a televíziám, ktoré sú žumpa plná zvratkov a výkalov.
Nebudeme chápať, ako bolo možné profitovať na chorobách a nešťastí našich blížnych. Nebudeme schopní vysvetliť našim deťom a vnukom, ako sme to dopustili. Budeme sa snažiť nemyslieť na to, akých blbcov a hlupane sme to považovali za celebrity. Budeme sa hanbiť za dobu, keď boli denne na prvých stránkach nagelovaní pajáci a usmievavé opice, ktoré neznášali väčšie série orgazmov s tým istým partnerom. Budeme hovoriť, že na vine vtedy boli oni, akýsi neurčití oni, a tí budú medzi nami a budú ukazovať prstom na niekoho neexistujúceho.
Ale my sme spolupáchatelia tohoto hnusu, nie iba tí čo to píšu, vydávajú a vysielajú. My s nimi ochotne kolaborujeme tým, že to pozeráme, počúvame, čítame a kupujeme..."
Nie som dokonalý, ale zdokonaľujem sa, je to ale dlhá cesta a už dnes viem, že to do konca života nestihnem.
Nevadí: niektorí ani nikdy nezačali.
Chvíľu mi pomáhal tento blog, kde som si mohol zakričať a uverejniť aj neuveriteľné veci, veď videá alebo výroky našich predsaviteľov strany, štátu a ľudu sú studnicou bez dna a hanby, ale život sa netočí iba okolo nich a iných primitívov, o výčinoch ktorých tiež občas píšem. Ale už som pochopil, že je to iba taký krik do vankúša. Nepomáha to, iba si zvyšujem svoj hnev. A umáram sa vecami, ktoré sú jednoducho nemenné.
A je to čas, kedy je potrebné investovať do seba, nájsť pokoj, lebo život je príliš krátky na to, aby ho rozumný jednotlivec strávil so sebe nerovnými, prípadne s ich trápeniami, ktoré sa snažia za každú cenu klásť na niekoho iného plecia.
Pre mňa takáto reinkarnácia napríklad znamená, že sa po stý krát začínam znova učiť jazyky, o ktorých som si myslel, že ich už ovládam, trávim tony času s mojimi úžasnými deťmi, i keď niekedy nám to neklape, ale o to viac sú úžasné. Dostávam sa konečne ku skvelým knihám, ktoré sa váľali dlho po policiach v celom dome, lebo vždy bolo nejake „potom“, nepočúvam rádio, nepozerám televízor, žiadne jojky a desmody. Bulvár nás zabíja, vie to aj Boris Filan, ktorý píše:
"Blíži sa koniec roka a s ním prichádzajú rôzne predpovede. Niektoré z nich sa týkajú budúcnosti Baraka Obamu, iné toho, že sme sa predsa len neučili v škole ruštinu zbytočne. Ja mám jednu predpoveď, ktorá je dlhodobá:
Pamätajte si!
Raz príde doba, keď sa vynoríme z tohoto šialenstva, ktoré nám teraz vzbĺklo v hlavách a budeme sa za seba strašne hanbiť. Budeme sa prepadať od hanby, keď si spomenieme, na čo sme sa pozerali, čo sme čítali a čo sme počúvali. Ako sme dovolili, aby nás pár šikovných zvrhlíkov dostalo k novinám, časopisom a televíziám, ktoré sú žumpa plná zvratkov a výkalov.
Nebudeme chápať, ako bolo možné profitovať na chorobách a nešťastí našich blížnych. Nebudeme schopní vysvetliť našim deťom a vnukom, ako sme to dopustili. Budeme sa snažiť nemyslieť na to, akých blbcov a hlupane sme to považovali za celebrity. Budeme sa hanbiť za dobu, keď boli denne na prvých stránkach nagelovaní pajáci a usmievavé opice, ktoré neznášali väčšie série orgazmov s tým istým partnerom. Budeme hovoriť, že na vine vtedy boli oni, akýsi neurčití oni, a tí budú medzi nami a budú ukazovať prstom na niekoho neexistujúceho.
Ale my sme spolupáchatelia tohoto hnusu, nie iba tí čo to píšu, vydávajú a vysielajú. My s nimi ochotne kolaborujeme tým, že to pozeráme, počúvame, čítame a kupujeme..."
Nie som dokonalý, ale zdokonaľujem sa, je to ale dlhá cesta a už dnes viem, že to do konca života nestihnem.
Nevadí: niektorí ani nikdy nezačali.
24 januára 2010
Tri plamene
Je taký český film, Pravidlá lži sa volá. V rámci komunity, teda skôr pri ukončení pobytu v komunite, si zapaľovali tri plamene a hovorili o nich toto:
Prvý plameň je plameň abstinencie; nejde o drogy, ale o vyhýbanie sa tomu, čo ťa môže v živote ohroziť. Každý má zoznam vecí, ktoré ho ohrozujú. Tvoje chovanie ovplyvňuje správanie sa tvojich blízkych, všetkých, ktorí majú k tebe nejaký vzťah. Každý takých ľudí okolo seba má, aj tí čo hovoria, že nie.
Druhý plameň je plameň pokory - byť pokorný neznamená ohýbať chrbát; ide o to brať život aký je a nebojovať so všetkým a proti všetkému za každú cenu, pretože možnosti človeka sú obmedzené a s tým treba rátať. To súvisí s múdrosťou, ktorá ale s inteligenciou nemá nič spolčné. Ver hlavne skúsenostiam a nikdy nepodceňuj skúsenosti iných.
Tretí plameň je plameň lásky, bez nej je to ťažké.
Prvý plameň je plameň abstinencie; nejde o drogy, ale o vyhýbanie sa tomu, čo ťa môže v živote ohroziť. Každý má zoznam vecí, ktoré ho ohrozujú. Tvoje chovanie ovplyvňuje správanie sa tvojich blízkych, všetkých, ktorí majú k tebe nejaký vzťah. Každý takých ľudí okolo seba má, aj tí čo hovoria, že nie.
Druhý plameň je plameň pokory - byť pokorný neznamená ohýbať chrbát; ide o to brať život aký je a nebojovať so všetkým a proti všetkému za každú cenu, pretože možnosti človeka sú obmedzené a s tým treba rátať. To súvisí s múdrosťou, ktorá ale s inteligenciou nemá nič spolčné. Ver hlavne skúsenostiam a nikdy nepodceňuj skúsenosti iných.
Tretí plameň je plameň lásky, bez nej je to ťažké.
08 decembra 2009
Sokolov, čisté mesto
Veru, včera som čítal bulvár, ako som hovoril vo včerajšom poste.
Bola tam ešte jedna fasa vec, mesto Sokolov dalo urobiť videá, ktoré majú upozorniť na problém psacích hovien. No neviem, či to pomôže, keď mnoho majiteľov je jebnutejších, ako ich psi. Napríklad ja som do hovna od psa stúpil v posledom čase x-krát, keďže stále nejaký kokot kradne žiarovky v našej garáži, plus iní kokoti tam nechávajú srať psov, takže výsledok je zaručený. Nový Čas píše, že videá sú nechutné. Ale, no tak: rozhodne sú chutnejšie, ako nezbední psíčkari! Pravda je, že nechutné sú hlavne tie hovná, raz som sa pri čistení topánok regulérne pogrcal. To bola výborná kombinácia v tej "umyvárke". Vychutnajte si teda aspoň dve videá:
Bola tam ešte jedna fasa vec, mesto Sokolov dalo urobiť videá, ktoré majú upozorniť na problém psacích hovien. No neviem, či to pomôže, keď mnoho majiteľov je jebnutejších, ako ich psi. Napríklad ja som do hovna od psa stúpil v posledom čase x-krát, keďže stále nejaký kokot kradne žiarovky v našej garáži, plus iní kokoti tam nechávajú srať psov, takže výsledok je zaručený. Nový Čas píše, že videá sú nechutné. Ale, no tak: rozhodne sú chutnejšie, ako nezbední psíčkari! Pravda je, že nechutné sú hlavne tie hovná, raz som sa pri čistení topánok regulérne pogrcal. To bola výborná kombinácia v tej "umyvárke". Vychutnajte si teda aspoň dve videá:
07 decembra 2009
No pekne, chlapci
Bulvár je hodný opovrhnutia, ale niekedy sa fakt zadarí. Veď nie je táto fotka totálne cool? Nuž, žiadne stretnutie Cosa Nostry alebo niečo podobné, to iba Smer - SD mala oslavy svojej desaťročnice. Aspoň tak píše bulvár TU. Neverte mu (bulváru), novinári sú hajzli, hyeny, slizkí hadi, atď., veď sme to od neho počuli, nie?
(zdroj: www.cas.sk)
(zdroj: www.cas.sk)
29 októbra 2009
28 októbra 2009
Sú Slováci vôbec Slováci?
Otázka z nadpisu mi napadla, keď som pozeral na zoznam priezvisk občanov Slovenskej republiky zoradený podľa frekvencie ich výskytu:
1. Horváth 25 615
2. Kováč 24 268
3. Horváthová 22 354
4. Kováčová 21 594
5. Tóth 19 087
6. Varga 8 713
7. Nagy 16 504
8. Tóthová 16 408
9. Vargová 16 004
10. Nagyová 13 556
11. Baláž 11 538
12. Molnár 11 128
13. Szabó 10 881
14. Balážová 10 266
15. Molnárová 9 394
16. Balog 8 731
17. Balogová 8 612
18. Lukáč 8 131
19. Novák 7 936
20. Kovács 7 706
21. Polák 7 655
22. Gajdoš 7 144
23. Kollár 7 136
24. Lukáčová 7 103
25. Nováková 6 837
26. Poláková 6 754
27. Hudák 6 597
28. Kovácsová 6 388
29. Kollárová 6 225
30. Gajdošová 6 151
Keď z Kováč/ová urobíme Kovács/ová, čo asi má / malo byť, tak máme celkom dobrú sériu "absolútne slovenských" mien, ach jo. Potom znova zopár remeselníkov, po slovensky, pár umelcov, prišelcov a Poliakov. Ach áno, zlatá dobrá Monarchia.
1. Horváth 25 615
2. Kováč 24 268
3. Horváthová 22 354
4. Kováčová 21 594
5. Tóth 19 087
6. Varga 8 713
7. Nagy 16 504
8. Tóthová 16 408
9. Vargová 16 004
10. Nagyová 13 556
11. Baláž 11 538
12. Molnár 11 128
13. Szabó 10 881
14. Balážová 10 266
15. Molnárová 9 394
16. Balog 8 731
17. Balogová 8 612
18. Lukáč 8 131
19. Novák 7 936
20. Kovács 7 706
21. Polák 7 655
22. Gajdoš 7 144
23. Kollár 7 136
24. Lukáčová 7 103
25. Nováková 6 837
26. Poláková 6 754
27. Hudák 6 597
28. Kovácsová 6 388
29. Kollárová 6 225
30. Gajdošová 6 151
Keď z Kováč/ová urobíme Kovács/ová, čo asi má / malo byť, tak máme celkom dobrú sériu "absolútne slovenských" mien, ach jo. Potom znova zopár remeselníkov, po slovensky, pár umelcov, prišelcov a Poliakov. Ach áno, zlatá dobrá Monarchia.
07 októbra 2009
25 septembra 2009
Prečo vlak na koľajniciach drnčí?
Konečne v ľudovej tvorivosti niečo pekné a vtipné:
Teda akože si vysvetliť z fyzikálneho hľadiska, že vlak idúci po koľajniciach drnčí? Jednoducho: Rozoberme si problém: vlak, to je vlastne lokomotíva a vagóny. Vagóny sa iba vezú, takže ich zanedbáme. Ostane lokomotíva, čo je vlastne iba motor a kolesá, zvyšok je nepodstatný. Po koľajniciach idú kolesá, takže zanedbať môžeme i motor. Kolesá zjednodušíme na jedno koleso. Koleso je vlastne kruh. Kruh sa dá popísať ako pí er na druhú, to vedia aj deti. Vieme, že pí je konštanta, čo môžeme pre každé drnčanie zanedbať, lebo ho neovplyvní. Takže ostáva er na druhú, čo je pochopiteľne štvorec. A čo robí štvorec keď sa točí na koľajniciach? Drnčí.
PS: Rád by som uviedol zdroj, ale neviem ho. Každopádne priznávam, že toto nie je odo mňa.
Teda akože si vysvetliť z fyzikálneho hľadiska, že vlak idúci po koľajniciach drnčí? Jednoducho: Rozoberme si problém: vlak, to je vlastne lokomotíva a vagóny. Vagóny sa iba vezú, takže ich zanedbáme. Ostane lokomotíva, čo je vlastne iba motor a kolesá, zvyšok je nepodstatný. Po koľajniciach idú kolesá, takže zanedbať môžeme i motor. Kolesá zjednodušíme na jedno koleso. Koleso je vlastne kruh. Kruh sa dá popísať ako pí er na druhú, to vedia aj deti. Vieme, že pí je konštanta, čo môžeme pre každé drnčanie zanedbať, lebo ho neovplyvní. Takže ostáva er na druhú, čo je pochopiteľne štvorec. A čo robí štvorec keď sa točí na koľajniciach? Drnčí.
PS: Rád by som uviedol zdroj, ale neviem ho. Každopádne priznávam, že toto nie je odo mňa.
02 júna 2009
Jazdíš ako blázon (II.)
V tomto mojom miniseriáli o doprave nechcem, nedajbože, konkurovať dopravnému mágovi Jožkovi, ostatne niekoľko mojich postrehov zapracoval do svojho blogu, napríklad tento, ale mám vo svojom prípravnom archíve zopár poznámok, o ktorých by som sa rád zmienil. I keď viem, že denná čítanosť tohto blogu okolo 100 návštev dramaticky nezmení správanie sa ľudí na cestách, i jedna polepšená lastovička sa počíta.
Všetci (z Bratislavy) to poznáme: výjazd z Einsteinovej na Prístavný most. Dva pruhy, potom je z nich jeden a potom sa pripája sprava znova jeden (autá z Dolnozemskej). Je podivuhodné, aké pochybné fluidum sa tam nachádza, lebo čo funguje na konci toho cirkusu - teda keď sa na ostávajúci jeden pruh z Einsteinovej pripája sprava druhý pruh z Dolnozemskej - a funguje tam naozaj dokonale zipsovité radenie sa a ľudia tam jazdia na jednotku, zipsovite, slušne, to pri zlievaní sa pruhov, keď sa mení počet pruhov na výjazde z Einsteinovej nefunguje vôbec a vodiči sú tam ako úplní chumaji. Stoja v jednom pruhu - v pravom - až hen niekam po čerpačku Shellku a ľavý pruh nechávajú voľný. Odvážlivci, alebo skôr tí, čo poznajú dopravné predpisy, obiehajú celý tento rad áut a radia sa v mieste, kde sa pruhy spájajú. A snažia sa tam radiť zipsovito. Žiaľ, vždy iba zo 3 - 4 autá. Takže iní, čo tam čakajú od Shellky 20 minút trúbia a majú ich za agresívnych idiotov. Nech, to nie je také tragické. Iba raz som tam mal slovnú potýčku s nejakým Záhorákom, chcel sa biť. Snažil som sa mu vysvetliť, že práve on, ktorý tam robí cirkus a zdržiava, porušuje dopravné predpisy a má plynulo ísť a umožniť zaradiť sa ostatným, a že sa máme striedať, chápeš, jeden tebe, jeden mne, jeden tebe, jeden mne, ako v rozprávke. Nerobím si nádej, že to pomohlo. Ale čo sa mi stalo včera, to už bol koniec: klasika, autá v pravom pruhu, takže je sa radím spolu s inými do ľavého, ktorý je ešte 200 metrov voľný. Asi v polovici z pravého zástupu áut vidím smerovku vľavo, borec ide do môjho pruhu, nič proti tomu nemám a pribrzdím, aby sa mohol vyradiť doľava a pokračoval, aby sa o 100 metrov mohol zaradiť vpravo (zips). A viete čo? Ten chlap zastal predo mnou a odblokoval mi cestu ďalej. Hovorím si, kľud, možno si iba fúka sopeľ, tak zastal, vyfúka si, pôjde ďalej. Nie. Išiel presne paralelne s voľným miestom, ktoré vzniklo, ako sa on vyradil zo svojho pruhu. A takto sa posúval, až kým sme nedospeli k miestu stretávania sa pruhov, zaradil sa na svoje pôvodné miesto a pokračoval. Takže mi (a všetkým, čo ostali za mnou) dal lekciu, že jeho veru nepredbehnem. Ďakujem mu, bolo to pre mňa veľmi posilňujúce cvičenie. Len keby mu potom ostalo dosť síl na očný kontakt, aby som sa na neho usmial, keď som vedľa neho cca 2 kilometre po obchvate išiel jeho rýchlosťou, mimochodom, 80 km/h, lebo zrejme nepostrehol, že povolená je 90 km/h.
PS: doplnené 4. augusta 2009: Aha, a už píše aj Jožko a ľudia diskutujú. Zdá sa, že nakoniec nemám pravdu :-(
Všetci (z Bratislavy) to poznáme: výjazd z Einsteinovej na Prístavný most. Dva pruhy, potom je z nich jeden a potom sa pripája sprava znova jeden (autá z Dolnozemskej). Je podivuhodné, aké pochybné fluidum sa tam nachádza, lebo čo funguje na konci toho cirkusu - teda keď sa na ostávajúci jeden pruh z Einsteinovej pripája sprava druhý pruh z Dolnozemskej - a funguje tam naozaj dokonale zipsovité radenie sa a ľudia tam jazdia na jednotku, zipsovite, slušne, to pri zlievaní sa pruhov, keď sa mení počet pruhov na výjazde z Einsteinovej nefunguje vôbec a vodiči sú tam ako úplní chumaji. Stoja v jednom pruhu - v pravom - až hen niekam po čerpačku Shellku a ľavý pruh nechávajú voľný. Odvážlivci, alebo skôr tí, čo poznajú dopravné predpisy, obiehajú celý tento rad áut a radia sa v mieste, kde sa pruhy spájajú. A snažia sa tam radiť zipsovito. Žiaľ, vždy iba zo 3 - 4 autá. Takže iní, čo tam čakajú od Shellky 20 minút trúbia a majú ich za agresívnych idiotov. Nech, to nie je také tragické. Iba raz som tam mal slovnú potýčku s nejakým Záhorákom, chcel sa biť. Snažil som sa mu vysvetliť, že práve on, ktorý tam robí cirkus a zdržiava, porušuje dopravné predpisy a má plynulo ísť a umožniť zaradiť sa ostatným, a že sa máme striedať, chápeš, jeden tebe, jeden mne, jeden tebe, jeden mne, ako v rozprávke. Nerobím si nádej, že to pomohlo. Ale čo sa mi stalo včera, to už bol koniec: klasika, autá v pravom pruhu, takže je sa radím spolu s inými do ľavého, ktorý je ešte 200 metrov voľný. Asi v polovici z pravého zástupu áut vidím smerovku vľavo, borec ide do môjho pruhu, nič proti tomu nemám a pribrzdím, aby sa mohol vyradiť doľava a pokračoval, aby sa o 100 metrov mohol zaradiť vpravo (zips). A viete čo? Ten chlap zastal predo mnou a odblokoval mi cestu ďalej. Hovorím si, kľud, možno si iba fúka sopeľ, tak zastal, vyfúka si, pôjde ďalej. Nie. Išiel presne paralelne s voľným miestom, ktoré vzniklo, ako sa on vyradil zo svojho pruhu. A takto sa posúval, až kým sme nedospeli k miestu stretávania sa pruhov, zaradil sa na svoje pôvodné miesto a pokračoval. Takže mi (a všetkým, čo ostali za mnou) dal lekciu, že jeho veru nepredbehnem. Ďakujem mu, bolo to pre mňa veľmi posilňujúce cvičenie. Len keby mu potom ostalo dosť síl na očný kontakt, aby som sa na neho usmial, keď som vedľa neho cca 2 kilometre po obchvate išiel jeho rýchlosťou, mimochodom, 80 km/h, lebo zrejme nepostrehol, že povolená je 90 km/h.
PS: doplnené 4. augusta 2009: Aha, a už píše aj Jožko a ľudia diskutujú. Zdá sa, že nakoniec nemám pravdu :-(
01 júna 2009
Toto si o nás myslia
... alebo aspoň myslí jedna nepodarená blogerka:
"... Druhého som stretla minulú stredu v Au Café. Pri vychádzaní z toalety som ho skoro prizabila dverami. Skončila som pracovné stretnutie a on sa mi prihovoril. Bol to štandardný prototyp štyridsiatnika, samozrejme šťastne ženatého, zahojeného, vysmiateho, pokojného takého, čo miluje svoju ženu aj deti, ale potrebuje aj milenku. Jednoducho nič nové. Bombarduje ma telefonátmi a esemeskami a ja na oplátku mu dávam prednášky o morálke. Strašne ho to rajcuje, tá moja otvorenosť a horké kvapky. Tá moja inakosť. A mne je miestami zo seba zle, lebo je to len taká náplasť."
Drahá Vesperka: nie je to tak, toto nie je štandardný prototyp štyridsiatnika. Fakt, možno neveríš, ale sme, jestvujeme i takí, čo nepotrebujú milenku, stačia im priateľky či priatelia k tomu všetkému, čo si vymenovala.
"... Druhého som stretla minulú stredu v Au Café. Pri vychádzaní z toalety som ho skoro prizabila dverami. Skončila som pracovné stretnutie a on sa mi prihovoril. Bol to štandardný prototyp štyridsiatnika, samozrejme šťastne ženatého, zahojeného, vysmiateho, pokojného takého, čo miluje svoju ženu aj deti, ale potrebuje aj milenku. Jednoducho nič nové. Bombarduje ma telefonátmi a esemeskami a ja na oplátku mu dávam prednášky o morálke. Strašne ho to rajcuje, tá moja otvorenosť a horké kvapky. Tá moja inakosť. A mne je miestami zo seba zle, lebo je to len taká náplasť."
Drahá Vesperka: nie je to tak, toto nie je štandardný prototyp štyridsiatnika. Fakt, možno neveríš, ale sme, jestvujeme i takí, čo nepotrebujú milenku, stačia im priateľky či priatelia k tomu všetkému, čo si vymenovala.
30 apríla 2009
Ekonomické cykly
Čítal som celkom zaujímavý názor na dnešný svet. Jeho originál je TU a nižšie vám prinášam jeho kópiu, keby zmizol zo stránok http://vasicek.blog.idnes.cz/.
Podstata ekonomického cyklu – vznik krizí
Často se hovoří o ekonomickém cyklu a zákonitosti ekonomických krizí. Většina interpretací však klouže po povrchu jevu. Je to pochopitelné, neboť jeho podstata je v rozporu s lidskými ideály.
Základní problém spočívá v nerespektování faktu, že existují různě výkoní jedinci. Různá výkonnost lidí je zcela přirozená a geneticky daná. Tato tvrzení jsou však v rozporu s mnohými lidskými ideály. Ideály nevycházejí z faktů, ale z přání. Ideologie fakta ignorují, případně je přímo zakazují. Realita je zcela nekompromisní a žádní ideologové a jejich konstrukty ji nemohou změnit.
Ekonomický cyklus není vlastností nějakého politického systému (např. kapitalismu), je to celospolečenský jev. Lidé se snaží vzepřít přírozeným zákonům, které vyplývají z podstaty naší existence. Pozemský člověk však není autorem zákonitostí Vesmíru a Života, je jejich produktem. Lidé se mohou zákonitostem vzepřít a oddálit jejich důsledky, ty se však stejně projeví. Projeví se s větší silou a mohou vést i k revoluční destrukci.
Někteří lidé jsou schopni vyprodukovat více zdrojů, než sami spotřebují. Takoví jsou schopni akumulovat majetek, a stávají se vlastníky. Vlastníky domů, pozemků, ti nejůspěšnější se stávají majiteli firem a pod. Někteří majetek akumulovali sami, někteří ho zdědili. Pokud jsou dědici neschopní, o majetek postupně přicházejí. Karel Marx nazval vlastníky výrobních prostředků kapitalisty.
Někteří jedinci jsou schopni pouze vlastní reprodukce. Vše co vyprodukují i spotřebují. Někteří z těchto jedinců sní o akumulaci majetku. Některým se to i podaří. Jiní na toto úsilí rezignují a programově majetkem pohradají. Nemajetní jsou zcela závislí na tom, aby byli užiteční pro vlastníky majetku. Tedy, kdysi to tak platilo, sociální systém to změnil, ale nevyřešil.
Výše uvedené skupiny bývají (zejména Marxisty) označovány jako třídy. Ať už tuto terminologii přijmeme či nikoliv, je nutné uvést, že rozdíl mezi těmito lidmi nemá ostrou hranici. Vlastnictví a nemajetnost jsou ve společnosti rozloženy v různé míře a mění se i v čase.
Komunisté a socialisté tvrdí, že vlastníci potřebují nemajetné. Komunisté zcela nepokrytě tvrdí, že majetek vlastníků pochází z práce nemajetných. Mnohdy tomu tak může i být. Nicméně vlastníci majetku, se bez nemajetných snadno obejdou. Pracovat dokáží také, to dokáže prakticky každý. Vlastníci však mají výhodu, že mohou zhodnocovat své zdroje. Nemajetné mohou využít k rychlejší akumulaci majetku, případně pro své pohodlí.
Nemajetní nemají žádné zdroje, a pro přežití je potřebují získat. Standartně nemajetní získávají zdroje tím, že pomáhají zhodnocovat zdroje vlastníků. Vlastníci však v zásadě žádné další zdroje nepotřebují, nepotřebují tedy ani zaměstnance, nepotřebují ani podnikat. Když je to však pro ně výhodné, zdroje zhodnocují. Proto podnikají a zaměstnávají lidi.
Krize, které přicházejí v ekonomickém cyklu, jsou způsobeny tím, že je přebytek nemajetných. Tedy nemajetných je více, než vlastníci potřebují. Lze to napsat i obráceně – vlastníci akumulují majetek stále efektivněji. Výkonnost nemajetných se však příliš nezvyšuje. Jejich podíl na zdrojích proto klesá.
Příklad: Vlastník si pořídí stroj. Výkon pracovníka se strojem je vyšší. Samotný výkon pracovníka se tím však příliš nezměnil. Hodnota jeho práce je bez stroje i se strojem téměř stejná. Jediným rozdílem je kvalifikace. Kvalifikace zvyšuje hodnotu pracovní síly. Vlastník je tedy schopen zvyšovat svoji výkonnost téměř neomezeně – můžeme si i představit, že si pořídí plně automatizovanou výrobní linku, kterou obsluhuje sám. Nemajetný může zvyšovat svoji výkonost pouze růstem kvalifikace, a ten je omezen jeho mentálními schopnostmi.
K přebytku nemajetných zcela zákonitě vždy dojde. Každý tvor produkuje více potomků, než jich může přežít. Všichni tvorové vzájemně soupeří. Přežívají pouze vítězové. Poražení se nemnoží a končí jako evoluční odpad. Člověk se však svoji zvířecí podstatu popírá, a snaží se tomuto evolučnímu pravidlu vzepřít. Některé civilizace vytvářejí systém, který umožňuje ničím nelimitované množení a přežití všech.
Potřebné množství lidí je však určováno vlastníky zdrojů. Tedy jejich poptávkou po zhodnocování majetku. Čím efektivněji svůj majetek vlastníci zhodnocují, tím méně nemajetných zaměstnanců potřebují. Nemajetní však přibývají zcela nezávisle na tom, zda je někdo potřebuje. Chtějí přežít a domáhají se zdrojů, které nutně potřebují.
Komunisté (tím nemyslím ty čínské – ti mají s komunisty společnou jen metodu výkonu moci) se snaží nastolit řešení zrušením či omezením majekových práv. Výsledkem však je systém, který skvěle funguje v říši hmyzu. Občané se stávají součástkami stroje, který řídí komunistická elita. Takový systém je náchylný k poruchám. Chybná rozhodnutí mají fatální důsledky. Lidé nejsou mravenci. Efektivitu komunistického systému snižují neustálé poruchy (znovu připomínám - v Číně není komunistický systém). Systém je dlouhodobě funkční, ale má nízkou výkonnost. V mezinárodní konkurenci jiných systémů prohrává, ale dokáže přežít.
Socialisté vytvořili systém, který nutí vlastníky odevzdávat část svých zdrojů. Je to tedy částečné omezení vlastnických práv. Hlavní problém tohoto systému spočívá v tom, že množství přerozdělovaných zdrojů nikdy nedokáže uspokojit potřeby nemajetných. S rostoucí demokratizací (všeobecné volební právo, státní financování politických stran) narůstá míra přerozdělování. Přerozdělovány jsou i zdroje, které patří úspěšnějším nemajetným.
Všechny státy si navzájem konkurují. Obyvatelstvo na konkurenci států reaguje migrací – do států s vyšší mírou přerozdělování migrují nejméně užiteční nemajetní, do státu s menší mírou přerozdělování se stěhují vlastníci, tedy především tam stěhují svůj kapitál. Zatímco směřují zahraniční investice do Číny, svět zaplavují nemajetní Číňané.
Když se v socialistických státech (USA, EU apod. oficiální newspeak tyto státy nazývá demokratickými) zhorší podmínky pro zhodnocování kapitálu, má to za následek nižší poptávku po pracovní síle. Socialištičtí ekonomové (např. Keynes) vymysleli způsob umělé stimulace spotřeby. Stimulace spotřeby je však spojena se zadlužováním. Tím roste celková zátěž ekonomiky státu a klesá jeho konkurenceschopnost. Pokud je příslušná stimulace investicí, nemusí vytvářet problém. Naopak, investice s vysokou návratností může být výhodná. Ekonomická výhodnost investice však vyžaduje strategický koncept, jehož návratnost lze ověřit. V praxi však nejsou demokratické vlády takových investic schopny. Výsledkem je tedy pouze nekonečné zadlužování.
Dílčí dluhy tedy tlumí dopady přebytku nemajetných. Samotný problém však neřeší, pouze ho odsouvaly do budoucnosti.
Ve vývoji světa však občas dochází ke skokovému nárůstu přebytku nemajetných. Na začátku minulého století, tento šok způsobila průmyslová revoluce. Nové stroje dokázaly vlastníkům poskytnout stejný a větší užitek než zaměstnanci. Miliony zaměstnanců se staly scela zbytečnými.
Částečným řešením byla první světová válka, která vytvořila pracovní příležitosti při výrobě zbraní, současně také fyzicky snížila počet přebytečných lidí. Brzy se ukázalo, že to nestačí. Přebytek lidí, kteří chtějí žít, ale vlastníci majetku je nepotřebují, dále zredukovala druhá světová válka.
Ani to však nestačilo, situaci však zachránily závody ve zbrojení a prudký rozvoj konzumního způsobu života. Státy byly nuceny vyrábět stále dokonalejší zbraně a udržovat funkční armády. Hlavním tahounem ekonomiky se postupně stala konzumní spotřeba. Vznikly nové oblasti spotřeby – elektronika, média, sport, zábava atd.
Krátkodobé výkyvy v nárůstu spotřeby a na ní závislé poptávce po pracovní síle tlumil sociální systém. Sociální systém, se však postupně stává katalyzátorem vzniku mnohem větších problémů. Sociální systém způsobuje další nárůst počtu nemajetných. Přitom nejvíce posiluje množství lidí, kteří jsou v ekonomice nepoužitelní. Nejhorším důsledkem sociálního systému doplněného o solidární zdravotnictví je celková zátěž ekonomiky neproduktivními výdaji.
Globalizace trhu pracovní síly a rozvinuté sociální systémy společně vytvořily smrtící koktejl, který nyní trávíme. Globalizace vrhla na trh desítky milionů nových nemajetných, kteří se stali dravou konkurencí. Politický systém v EU a USA však vlastní obyvatelstvo zatěžuje náklady na sociální systém. V konkurenčním boji zcela logicky vítězí levnější pracovní síla.
Přebujelá demokratická pečovatelská administrativa a rozvinuté sociální a sociálně zdravotní systémy vytvořily z většiny států neefektivní dinosaury neschopné vlastní reprodukce. Tyto karikatury států přežívaly poslední desetiletí jen díky neustále vylepšovánému systému zadlužování. Paradoxem přitom je, že politici a oficiální ekonomové považují dluhovou virtuositu, za příčinu krize. Přitom jsou to ti samí lidé, kteří stimulovali různé formy zadlužování. Vůbec nechápu, proč jim to ještě někdo věří.
Tentokrát tedy lidem nevzaly práci stroje, ale jiní lidé. Současná krize není klasickým projevem hospodářského cyklu. Je to důslek obrovského přebytku nemajetných, které vlastníci k ničemu nepotřebují. Současný přebytek je mnohem větší, než byl před sto lety. Úvahy o konci krize vycházejí z teoretických předpokladů, které se vůbec neopírají o realitu. Konec krize jistě nastane, ale důsledkem bude totální kolaps většiny demokratických politických systémů. Sociální systém totiž vytvořil krutou past. Čím více bude nezaměstnaných, tím větší sociální výdaje budou spotřebovávat. Těmito výdaji bude zatížena celá ekonomika, což ještě více zhorší její konkurenceschopnost. Důsledkem bude další propouštění a další růst výdajů. Takhle to bude pokračovat až do téměř úplného zhroucení ekonomik.
Státy s rozvinutým sociálním a byrokratickým systémem mají v případě poklesu výkonu ekonomiky rostoucí výdaje. Sociální systém nemůže krizi přežít. Buď zkolabuje pro nedostatek financí, nebo bude uměle demotován. V obou případech to vyvolá sociální nepokoje. Situaci vyřeší teprve brutální násilí, přitom vůbec nezáleží na tom, jakou ideologií bude zdůvodněno.
V tomto ohledu má výhodu Čína, ve které žádný sociální systém neexistuje a v nákladech na pracovní sílu nemá příliš mnoho konkurentů. Ve výhodě je i Rusko, jehož autoritativní režim má šanci udržet v zemi pořádek i v případě výrazného propadu životní úrovně.
Dobře si uvědomuji, že toto čtení není pro nikoho příjemné, věřte, že ani mně se to nepíše dobře. O řešeních přemýšlím. Nicměně zde to píši proto, aby nás přemýšlelo více. Na strkání hlav do písku a nasazování růžových brýlí už opravdu není čas.
Podstata ekonomického cyklu – vznik krizí
Často se hovoří o ekonomickém cyklu a zákonitosti ekonomických krizí. Většina interpretací však klouže po povrchu jevu. Je to pochopitelné, neboť jeho podstata je v rozporu s lidskými ideály.
Základní problém spočívá v nerespektování faktu, že existují různě výkoní jedinci. Různá výkonnost lidí je zcela přirozená a geneticky daná. Tato tvrzení jsou však v rozporu s mnohými lidskými ideály. Ideály nevycházejí z faktů, ale z přání. Ideologie fakta ignorují, případně je přímo zakazují. Realita je zcela nekompromisní a žádní ideologové a jejich konstrukty ji nemohou změnit.
Ekonomický cyklus není vlastností nějakého politického systému (např. kapitalismu), je to celospolečenský jev. Lidé se snaží vzepřít přírozeným zákonům, které vyplývají z podstaty naší existence. Pozemský člověk však není autorem zákonitostí Vesmíru a Života, je jejich produktem. Lidé se mohou zákonitostem vzepřít a oddálit jejich důsledky, ty se však stejně projeví. Projeví se s větší silou a mohou vést i k revoluční destrukci.
Někteří lidé jsou schopni vyprodukovat více zdrojů, než sami spotřebují. Takoví jsou schopni akumulovat majetek, a stávají se vlastníky. Vlastníky domů, pozemků, ti nejůspěšnější se stávají majiteli firem a pod. Někteří majetek akumulovali sami, někteří ho zdědili. Pokud jsou dědici neschopní, o majetek postupně přicházejí. Karel Marx nazval vlastníky výrobních prostředků kapitalisty.
Někteří jedinci jsou schopni pouze vlastní reprodukce. Vše co vyprodukují i spotřebují. Někteří z těchto jedinců sní o akumulaci majetku. Některým se to i podaří. Jiní na toto úsilí rezignují a programově majetkem pohradají. Nemajetní jsou zcela závislí na tom, aby byli užiteční pro vlastníky majetku. Tedy, kdysi to tak platilo, sociální systém to změnil, ale nevyřešil.
Výše uvedené skupiny bývají (zejména Marxisty) označovány jako třídy. Ať už tuto terminologii přijmeme či nikoliv, je nutné uvést, že rozdíl mezi těmito lidmi nemá ostrou hranici. Vlastnictví a nemajetnost jsou ve společnosti rozloženy v různé míře a mění se i v čase.
Komunisté a socialisté tvrdí, že vlastníci potřebují nemajetné. Komunisté zcela nepokrytě tvrdí, že majetek vlastníků pochází z práce nemajetných. Mnohdy tomu tak může i být. Nicméně vlastníci majetku, se bez nemajetných snadno obejdou. Pracovat dokáží také, to dokáže prakticky každý. Vlastníci však mají výhodu, že mohou zhodnocovat své zdroje. Nemajetné mohou využít k rychlejší akumulaci majetku, případně pro své pohodlí.
Nemajetní nemají žádné zdroje, a pro přežití je potřebují získat. Standartně nemajetní získávají zdroje tím, že pomáhají zhodnocovat zdroje vlastníků. Vlastníci však v zásadě žádné další zdroje nepotřebují, nepotřebují tedy ani zaměstnance, nepotřebují ani podnikat. Když je to však pro ně výhodné, zdroje zhodnocují. Proto podnikají a zaměstnávají lidi.
Krize, které přicházejí v ekonomickém cyklu, jsou způsobeny tím, že je přebytek nemajetných. Tedy nemajetných je více, než vlastníci potřebují. Lze to napsat i obráceně – vlastníci akumulují majetek stále efektivněji. Výkonnost nemajetných se však příliš nezvyšuje. Jejich podíl na zdrojích proto klesá.
Příklad: Vlastník si pořídí stroj. Výkon pracovníka se strojem je vyšší. Samotný výkon pracovníka se tím však příliš nezměnil. Hodnota jeho práce je bez stroje i se strojem téměř stejná. Jediným rozdílem je kvalifikace. Kvalifikace zvyšuje hodnotu pracovní síly. Vlastník je tedy schopen zvyšovat svoji výkonnost téměř neomezeně – můžeme si i představit, že si pořídí plně automatizovanou výrobní linku, kterou obsluhuje sám. Nemajetný může zvyšovat svoji výkonost pouze růstem kvalifikace, a ten je omezen jeho mentálními schopnostmi.
K přebytku nemajetných zcela zákonitě vždy dojde. Každý tvor produkuje více potomků, než jich může přežít. Všichni tvorové vzájemně soupeří. Přežívají pouze vítězové. Poražení se nemnoží a končí jako evoluční odpad. Člověk se však svoji zvířecí podstatu popírá, a snaží se tomuto evolučnímu pravidlu vzepřít. Některé civilizace vytvářejí systém, který umožňuje ničím nelimitované množení a přežití všech.
Potřebné množství lidí je však určováno vlastníky zdrojů. Tedy jejich poptávkou po zhodnocování majetku. Čím efektivněji svůj majetek vlastníci zhodnocují, tím méně nemajetných zaměstnanců potřebují. Nemajetní však přibývají zcela nezávisle na tom, zda je někdo potřebuje. Chtějí přežít a domáhají se zdrojů, které nutně potřebují.
Komunisté (tím nemyslím ty čínské – ti mají s komunisty společnou jen metodu výkonu moci) se snaží nastolit řešení zrušením či omezením majekových práv. Výsledkem však je systém, který skvěle funguje v říši hmyzu. Občané se stávají součástkami stroje, který řídí komunistická elita. Takový systém je náchylný k poruchám. Chybná rozhodnutí mají fatální důsledky. Lidé nejsou mravenci. Efektivitu komunistického systému snižují neustálé poruchy (znovu připomínám - v Číně není komunistický systém). Systém je dlouhodobě funkční, ale má nízkou výkonnost. V mezinárodní konkurenci jiných systémů prohrává, ale dokáže přežít.
Socialisté vytvořili systém, který nutí vlastníky odevzdávat část svých zdrojů. Je to tedy částečné omezení vlastnických práv. Hlavní problém tohoto systému spočívá v tom, že množství přerozdělovaných zdrojů nikdy nedokáže uspokojit potřeby nemajetných. S rostoucí demokratizací (všeobecné volební právo, státní financování politických stran) narůstá míra přerozdělování. Přerozdělovány jsou i zdroje, které patří úspěšnějším nemajetným.
Všechny státy si navzájem konkurují. Obyvatelstvo na konkurenci států reaguje migrací – do států s vyšší mírou přerozdělování migrují nejméně užiteční nemajetní, do státu s menší mírou přerozdělování se stěhují vlastníci, tedy především tam stěhují svůj kapitál. Zatímco směřují zahraniční investice do Číny, svět zaplavují nemajetní Číňané.
Když se v socialistických státech (USA, EU apod. oficiální newspeak tyto státy nazývá demokratickými) zhorší podmínky pro zhodnocování kapitálu, má to za následek nižší poptávku po pracovní síle. Socialištičtí ekonomové (např. Keynes) vymysleli způsob umělé stimulace spotřeby. Stimulace spotřeby je však spojena se zadlužováním. Tím roste celková zátěž ekonomiky státu a klesá jeho konkurenceschopnost. Pokud je příslušná stimulace investicí, nemusí vytvářet problém. Naopak, investice s vysokou návratností může být výhodná. Ekonomická výhodnost investice však vyžaduje strategický koncept, jehož návratnost lze ověřit. V praxi však nejsou demokratické vlády takových investic schopny. Výsledkem je tedy pouze nekonečné zadlužování.
Dílčí dluhy tedy tlumí dopady přebytku nemajetných. Samotný problém však neřeší, pouze ho odsouvaly do budoucnosti.
Ve vývoji světa však občas dochází ke skokovému nárůstu přebytku nemajetných. Na začátku minulého století, tento šok způsobila průmyslová revoluce. Nové stroje dokázaly vlastníkům poskytnout stejný a větší užitek než zaměstnanci. Miliony zaměstnanců se staly scela zbytečnými.
Částečným řešením byla první světová válka, která vytvořila pracovní příležitosti při výrobě zbraní, současně také fyzicky snížila počet přebytečných lidí. Brzy se ukázalo, že to nestačí. Přebytek lidí, kteří chtějí žít, ale vlastníci majetku je nepotřebují, dále zredukovala druhá světová válka.
Ani to však nestačilo, situaci však zachránily závody ve zbrojení a prudký rozvoj konzumního způsobu života. Státy byly nuceny vyrábět stále dokonalejší zbraně a udržovat funkční armády. Hlavním tahounem ekonomiky se postupně stala konzumní spotřeba. Vznikly nové oblasti spotřeby – elektronika, média, sport, zábava atd.
Krátkodobé výkyvy v nárůstu spotřeby a na ní závislé poptávce po pracovní síle tlumil sociální systém. Sociální systém, se však postupně stává katalyzátorem vzniku mnohem větších problémů. Sociální systém způsobuje další nárůst počtu nemajetných. Přitom nejvíce posiluje množství lidí, kteří jsou v ekonomice nepoužitelní. Nejhorším důsledkem sociálního systému doplněného o solidární zdravotnictví je celková zátěž ekonomiky neproduktivními výdaji.
Globalizace trhu pracovní síly a rozvinuté sociální systémy společně vytvořily smrtící koktejl, který nyní trávíme. Globalizace vrhla na trh desítky milionů nových nemajetných, kteří se stali dravou konkurencí. Politický systém v EU a USA však vlastní obyvatelstvo zatěžuje náklady na sociální systém. V konkurenčním boji zcela logicky vítězí levnější pracovní síla.
Přebujelá demokratická pečovatelská administrativa a rozvinuté sociální a sociálně zdravotní systémy vytvořily z většiny států neefektivní dinosaury neschopné vlastní reprodukce. Tyto karikatury států přežívaly poslední desetiletí jen díky neustále vylepšovánému systému zadlužování. Paradoxem přitom je, že politici a oficiální ekonomové považují dluhovou virtuositu, za příčinu krize. Přitom jsou to ti samí lidé, kteří stimulovali různé formy zadlužování. Vůbec nechápu, proč jim to ještě někdo věří.
Tentokrát tedy lidem nevzaly práci stroje, ale jiní lidé. Současná krize není klasickým projevem hospodářského cyklu. Je to důslek obrovského přebytku nemajetných, které vlastníci k ničemu nepotřebují. Současný přebytek je mnohem větší, než byl před sto lety. Úvahy o konci krize vycházejí z teoretických předpokladů, které se vůbec neopírají o realitu. Konec krize jistě nastane, ale důsledkem bude totální kolaps většiny demokratických politických systémů. Sociální systém totiž vytvořil krutou past. Čím více bude nezaměstnaných, tím větší sociální výdaje budou spotřebovávat. Těmito výdaji bude zatížena celá ekonomika, což ještě více zhorší její konkurenceschopnost. Důsledkem bude další propouštění a další růst výdajů. Takhle to bude pokračovat až do téměř úplného zhroucení ekonomik.
Státy s rozvinutým sociálním a byrokratickým systémem mají v případě poklesu výkonu ekonomiky rostoucí výdaje. Sociální systém nemůže krizi přežít. Buď zkolabuje pro nedostatek financí, nebo bude uměle demotován. V obou případech to vyvolá sociální nepokoje. Situaci vyřeší teprve brutální násilí, přitom vůbec nezáleží na tom, jakou ideologií bude zdůvodněno.
V tomto ohledu má výhodu Čína, ve které žádný sociální systém neexistuje a v nákladech na pracovní sílu nemá příliš mnoho konkurentů. Ve výhodě je i Rusko, jehož autoritativní režim má šanci udržet v zemi pořádek i v případě výrazného propadu životní úrovně.
Dobře si uvědomuji, že toto čtení není pro nikoho příjemné, věřte, že ani mně se to nepíše dobře. O řešeních přemýšlím. Nicměně zde to píši proto, aby nás přemýšlelo více. Na strkání hlav do písku a nasazování růžových brýlí už opravdu není čas.
Prihlásiť na odber:
Komentáre (Atom)
Príspevky
